První výplata

    Tak už se délka mého působení v nemocnici blíží dvěma měsícům! Letí to jako voda a i když se póóóřád na něco ptám, je to fakt něco jiného oproti studiu medicíny a konečně mám volná odpoledne a o víkendu dokonce čistou hlavu (taky mě tedy nyní netrápí služby, rotace na kolečkách ani atestační zkoušky, nemyslete si, že to bude v klidu pořád 😅).

     S ukončením prvního měsíce v práci se pojí samozřejmě i zisk první výplaty jakože doktorky. Nebudu rozebírat, zda mi to přijde hodně, dostatečně, nebo málo. Přesně se to drží předem nasmlouvaných podmínek, se kterými jsem souhlasila, tedy dobré.

.........

    Obecně jsou v této zemi ale mladí lékaři finančně podhodnocováni. Tedy taky mě mrzí, když někdo z mých kolegů odchází do zahraničí, ale nikomu se nedivím, že odchází za lepším přístupem ze strany nemocnice, k logičtější atestační přípravě...a k minimálně dvou(troj, čtyř...)násobně vyššímu ohodnocení na výplatě... o tom my si tady můžeme nechat jen zdát. A schválně, jak dlouho to vydržíme. Jak dlouho se nebudou zavírat postupně všechna oddělení nemocnic, protože prostě nejsou lidi. A navýšení počtu mediků nic nespasí, protože když nebudou motivovaní (fakt motivovaní, ne z donucení zákonem 🙈) jít tady pracovat, a též nebudou lidi, co by je něco učili... no kdo to může vidět jako řešení situace 🙈

.........

     Když jsem tak ale držela ten papír, skoro se mi zatočila hlava z toho, že to je vážně tady. Opravdu jsem měsíc odváděla práci (s pocitem, že jsem jen medička, co chodí na trochu delší stáž 😁) a tady mám za to tu finanční odměnu. A když jsem si vyjmenovala asi trilión věcí, které bych si ráda pořídila (a minimálně půlku z nich bych nezaplatila ani z roční výplaty 😆), řekla jsem si, že i trošku investuji do svého koníčku - blogování.

     Do budoucna bych měla troufalý sen dokonce vydat knížku (nesmějte se prosím, snít se musí a když se pro to něco dělá, tak se občas i splní, ehm, uvidíme za pár let 😀). Ale prozatím mi stačí převod na své vlastní stránky, už nic přes bloggera, prostě něco, kde za medičkou na strojárně bude velká tečka a už jen koncovka CZ! Pomalu jsem na tom začala makat, zainvestovala do toho symbolicky část z té první výplaty, a světe div se, stránky jsou na světě!

nové stránky  ⇒⇒⇒😍😍😍 medickanastrojarne.cz 😍😍😍⇐⇐⇐zde

       Musím uznat, že nyní mám i mnohem zodpovědnější pocit k psaní čánků, ale stejně jsem zatím jen přenesla ty stávající. A snad se časem vypracuji i na hezčí vzhled 😇 Prozatím Vám to snad bude stačit takto. Zda budu nějakou dobu ještě odkazovat na nové postované články, ale pokud mě máte v záložkách, prosím o změnu 😘 A pokud v záložkách ještě nejsem... koukejte si mě tam dát! 

Vaše Medička na strojárně

makejte na sobě, ať si při nástupu do práce můžete pěkně vyskakovat 😄

Ach ty začátky

Když se blížil konec mých 'posledních prázdnin v životě', vůbec jsem si to nechtěla přiznat. Po 5+8+6 letech studia (matematická vložka k procvičení vašeho mozku) mě jako čeká konec studentských let a nastane čas práce? Jako že budu DOSPĚLÁ?😵

A když byl víkend před nástupem, obepsala jsem spousty svých přátel zprávami s dotazy, jaký byl jejich první den, čeho se mám bát a co se mám učit?!

Každý měl trochu jiné zážitky a bylo mi spíš řečeno, že pak se budu učit za chodu a teď ať si dám klidně ještě klid. A nejlepší byla zpráva od kamaráda "tak to si dneska dej pořádnýho panáka" 😎
Panáka jsem nechala až na pondělní večer, abych aspoň věděla, co mám zapíjet 😇

PONDĚLÍ RÁNO - NÁSTUP
V pondělí jsem velmi rychle musela naskočit do rozjetého vlaku. Pro mě úplně nový nemocniční systém a rovnou jsem dostala přidělené pacienty, které se mnou doktorka prošla a hned mi říkala, co kam psát. Zabralo to asi jen hodinu, ale bylo to pro mne takové množství nových informací, že mi div nepraskla hlava.

A stejně nejdůležitější část dne byl oběd a ten byl vynikajicí. V dalších dnech jsem pochopila, že se mi pracovní doba rozdělila na 'Co musím udělat před obědem' a 'Co počká na po-o'...🙌

Už třetí den si mě vzal jeden doktor na výpomoc na příjem. Tam jsem pochopila, proč je dobré do hlavy dostat celou medicínu a neztrácet čas googlením, co je který prášek a na jakou nemoc neopomenout při diferenciální diagnostice (jako v Dr.House, jaká choroba při daných problémech přichází v úvahu). Navíc jsem byla hrozně pomalá a u fyzikálního vyšetření byla až moc poctivá.

Zbytek týdne jsem se starala o mé pacienty, tiskla si a opakovala přehledy léků a snažila se prakticky používat znalosti ze školy. Je to těžké a možná ještě těžší, než jsem si představovala😖

Nemohu si ale stěžovat na mé pracovní okolí, i když se na všechno zeptám třikrát, všichni mi poradí a pomůžou.  Navíc jsem konečně naměřila tlak rtuťovým tonometrem 👍👌 On je totiž rozdíl ho měřit na čtyřlůžáku se 6ti mediky a pobíhajícími sestrami, nebo na jednolůžáku, kde vás nikdo neruší, protože paní doktorka přeci pracuje 😀

Zapíjení přežití prvního pracovního týdne

Ale teď upřímně. Jako studentka medicíny jsem byla lajdák a i mé známky o tom vypovídaly. Jenže já nesnášela systém výuky na 1.LF a ještě víc jsen nesnášela zahlcování detaily v oborech, které nevyužiji snad ani na konzilia. Teď se ale chci snažit. Fakt se chci a musím se začít rychle adaptovat na pozici doktorky, abych si nikdy nemusela vyčítat, že jsem toho mohla vědět a udělat víc. Chci být dobrá 💪

A ani nevím, zda nakonec budu rehabilitační doktorkou, protože abych se teď 3 roky (nezahrnující případnou mateřskou) snažila být dobrá v interně... tak asi se mi nebude chtít začínat 'od nuly' v rehabilitaci 😅 Vše ukáže čas, kam mě mé sny zavedou!

Vzpomínky na první den vejšky

   Jak se pomalu přiblížil začátek nového akademického roku, tak si dovolím zavzpomínat na můj první den na medicíně.

   Je tomu krásných šest let, kdy jsem v neděli večer ulehala do postele na Švehlově koleji a byla jsem mega nervózní z následujícího rána.

   Hned v pondělí ráno jsme s naším kruhem začínali praktiky z anatomie. Pamatuji si doteď, jak na nás vyučující (doktor) a lektor (student vyššího ročníku) nahrnuli strašně moc latinských pojmů a do toho vzali do ruky klíční kost a začali na ní ukazovat hrbolky a dokonce se každý nějak jmenoval (anatomie vás naučí, že každý záhyb kosti se nemusí cítit nešťastný, že by neměl své jméno 😂)

    Pak přišla ta nemilá část, kdy si nás rozdělili na dvě půlky a nechali kost kolovat a každý měl říct, co si zapamatoval. Přede mnou byli asi čtyři spolužáci a všichni ta latinská slovíčka házeli, jak kdyby se je učili už od školky😦. Připadala jsem si jako blbka a když jsem se dostala na řadu, nějak jsem aspoň něco ze sebe vymáčkla. Ale výkon to teda nebyl.

   Po konci hodiny jsem hned vyhrkla na kámošku, že co to jako mělo znamenat, že to tak dává. A ona mi říkala, že jsme na tom všichni stejně a že si taky nebyla ničím jistá.

   A abych byla upřímná, pondělní večer byl jeden z těch nejdelších za celý můj prvák. Seděla jsem v posteli s Čihákem a jeho učebnicí anatomie a učila se ty debilní latinské názvy směrů a různých útvarů.

   Spolubydla se mi smála, že jsem hrozná šprtka, když se už první večer učím (jó, kéž by mi šprťáctví vydrželo dýl než na první večer). Ona měla ve výsledku štěstí, že měla praktika až ve čtvrtek, a to z důvodu, že už v úterý jsme měli přednášku z anatomie, kde nám tyhle pojmy řekli hezky pomalu a polopatě.

   Znáte tu scénu s anatomickými pojmy v Básnících? Ono to tak fakt je, a i když někdo ze spolužáků vypadá orientovaný, všichni jsme stejně dezorientovaní jako Štěpán.

   Ale asi žádný jiný předmět na mě v prvnim semestru velký dojem neudělal. U histologie doteď nechápu, proč jsme se ji neučili nějak praktičtěji. A biofyzika byla prostě fyzika, to bylo jak přednášky ze zájmu😍

Platelet party! Nikdy si nezapomeňte užít i zábavu na vejšce, ten stres se pak zvládá lépe 😀

   Na závěr pro nováčky nastupující na medicínu: bude vám to připadat jako hrozně moc informací na první dny...ale věřte, že i když tempo bude neustále narůstat, naučíte se v tom chodit. A nestresujte se, že třeba neexcelujete jako na gymplu, tohle je prostě něco úplně jiného a přežijou ti nejotrlejší, ne nejchytřejší (i když inteligence samozřejmě zvyšuje šanci na úspěch 😁 )

Nestresujte se, vstřebávejte,

vaše Medička na strojárně 

Závěr všech závěrů

   Hurá, tak jsem se dočkala dne, kdy se z medičky na strojárně stala doktorka na strojárně! (už to nezní tak hezky😅). Když se po celé dlouhé roky cítíte jako velké nic (vaši přátelé mezitím zapíjí své Bc., Ing., Mgr., svatby, děti….a vy můžete přispět leda historkami z nemocnice 😩), a pak konečně dostanete svá písmenka MUDr. a víte, že už vám je nikdy nikdo nevezme, že už vás nevyhodí na nějaké blbině a nebudete se muset naléhavě poohlížet po jiné cestě životem. Je to mimořádně nádherný pocit a užívám si s ním každou další minutu.

   Poslední státní zkoušku jsem měla z interny. Hrozně jsem se toho bála. Ve výsledku mi přišlo, že toho množství učiva bylo nejvíc ze všech státnic, a docela i rozdílné tématiky, tedy při naučení nějaké části se ta druhá nedala jen tak odhadnout. Sice jsme loni měli půl roční stáž z interny, jenže při nepoužívání těch znalostí se nám z hlav vykouřily prakticky už před začátkem šesťáku.

   Učení mi vůbec nešlo, neměla jsem žádnou sílu a žádnou motivaci (šance vylosování 1:100 u každé otázky mi nebylo po chuti). A i když jsem vystřídala spousty míst k učení, nikde to pořádně nešlo. A jediné, díky čemu jsem nezmagořila, byla pravidelná dávka seriálů (u závěru Průměrňáků jsem dokonce brečela a nevím, jak velký podíl na tom měl jen ten seriál 😑).

   

antistresové morčátko 😍😍😍

   Na státnici jsem se dostavila s pocitem, že snad se komise nebude vůbec ptát, protože jinak nemám šanci. A nakonec se komise ptala a ptala se dost 🙈. Ale vždycky jsem nakonec došla k odpovědi a ve výsledku to bylo i příjemné, že ty naučené znalosti se díky jejich otázkám uložily do hlubších souvislostí. Když mi pak podávali index a potřásli rukou, že nyní se stávám doktorkou, bylo to velmi zvláštní. „Opravdu se to děje?? Po tolika letech stresu, ponocování a řečech, že jsem hrozně blbá a co že tu vlastně dělám?!“ 😱

   O studiu medicíny se dá říct spousty věcí. Moje názory jsou spíše z pohledu průměrného studenta, který nikdy neměl stipendium a párkrát „zářil až v září“, ale na naší škole se za to absolutně nestydím. Protože to vůbec nevypovídá o tom, jaký kdo bude v budoucnosti doktor. Znám tolik chytrých lidí, kteří taky měli s nějakými zkouškami problémy, či dokonce prodlužovali... Ono se to prostě stává!

   Dále chtě/nechtě, na studia padne spousta času, který si musíte někde ukrojit, ať už ze spánku, sociálního života, koníčků… bez oběti se to neobejde. A třeba dost kamarádů nepochopí, že měsíc před zkouškou nechcete na jeden večer do hospody: „proboha, vždyť to máš až za měsíc! To to chceš umět lépe než zkoušející?!“ A nechtějte vidět jejich výrazy, když jim řeknete, že vás vyhodili a možná jste tomu vlastně dali málo času. Ale jasné, všichni známe i takové, kteří řeknou, že jeden den a nocovka stačily… no někdo to štěstí má a někdo (většina) ne.

   Nebudu lhát a řeknu, že chutí to vzdát bylo dost a dosti, paradoxně nejvíc jich bylo s blížícím se koncem. Ale když už jsem si na konci třeťáku řekla, že to studium nezahodím a musím ho dokončit… musela jsem si to říkat dál i v šesťáku: „přeci těch 6 let nehodíš do koše...“😓

   V závěru ale musím medicínu i pochválit. Poznala jsem na ní spousty skvělých lidí. Ano, není to nejlepší argument, lidi se dají potkat i na jiných školách.. ale víte, jak to je se společným utrpením? To sbližuje 😏, a když vás na škole trpí hodně, vytvoříte si silná pouta i s někým, se kterým třeba mluvíte poprvé v životě (true story, s jednou holčinou mi přátelství začalo stěžováním si na patologii a teď je to jedna z mých nejbližších).

   Navíc, od třetího ročníku se pomalu začínáte dostávat do nemocnice a zjišťujete, jak to tam funguje z té druhé strany. Což je naprosto nedocenitelné. Vždycky když pak někde nadávají na doktory, zapojíte se do diskuze a připomínáte jim, že jsou to taky jen lidé a když jsou třeba už 6 hodin na nohou, je očekávatelná jejich potřeba krátké pauzy (i kdyby třeba měli jen koukat do zdi, nebo si potřebovali odskočit na záchod). Pořád slýchávám, jak „být doktor“ není zaměstnání, ale poslání… já na to třeba takhle nekoukám, beru to jako zaměstnání s hlubším smyslem pomoci lidem, ale pořád je to zaměstnání, které nemůže tvořit 24hodin/365 dní v roce.

   Děkuji vám za čtení a ráda budu psát dál, nejen s vývojem závěru strojárny, ale také se chci s články vracet k mým zkušenostem minulým.

Vaše Medička na strojárně (navždy)

nyní pracující na své bakalářské práci 😝

"Klinická" biochemie

   Předmět Klinická biochemie byl na naší fakultě dříve vyučován v pátém ročníku. A bylo to asi lepší, než teď v šestém, kde týden takového předmětu společně se zkouškou může být velmi vyčerpávající.

   Celý týden jsem všem vychvalovala, v jakých hezkých prostorech máme přednášky... byla to totiž velká posluchárna, kde byly velké stoly pro všechny a pohodlné židle (ne lavice, nebo dokonce zaklapávací lavice = velké nepohodlné zlo velkých přednáškových sálů 😓). Na to mi kamarádka později řekla, že je vlastně dost zoufalé, když beru samotné prostory jako největší plus stáže 😂

 

   Otázky z tohoto předmětu s hromadou zvířecích razítek, protože tu bylo tolik nudných stránek textu, že měla razítka dost práce, aby je trochu rozveselila 🐾

      Všichni jsme cítili sílu důležitých otázek, které se týkaly například iontů a acidobazické rovnováhy. Protože podobné otázky se opakovaly i v jiných předmětech, ale byly to přesně ty otázky, které jsme si nikdy nechtěli vytáhnout. A tady jsme se těm detailům mohli pořádně věnovat. Už nešlo jen o to, naučit se referenční hodnoty a možné negativní účinky hladin "nad" a "pod". Museli jsme se více zamyslet nad tím, jak se všechny ty parametry vzájemně ovlivňují a nemůžeme tedy korigovat jedno a nesledovat i to druhé.
   A zároveň jsme všichni pociťovali naprostou zbytečnost otázek na nějaké laboratorní metody, které asi nikdy ani nevyužijeme, a taky některé laboratorní parametry, které asi zapomeneme už po zapsání známky do indexu 😀

   Nikdo jsme ani moc nechápali, k čemu je z týdenního předmětu zkouška o 60-ti (a celkem výživných) otázek, a přednášky jsou naopak dosti nezáživné a občas až přehnaně nahuštěné informacemi. Ale nemohu říct, že všechny. Našly se i světlé chvilky a pozornost udržující vyučující... ale hodilo by se toho víc. Když jsem se po přednášce na metodu FISH rozplývala nad posledním snímkem prezentace s barevnými rybičkami... došlo mi, že asi nemám mozek zaměřený na chemii a laboratoře 🐠🐟🐠

  V sobotu 28. 4. jsem si ještě šla užít poslední studentské chvilky na Pražský majáles. Který tu nehodlám kritizovat, neb se ho snažím brát jen jako festival. Když se totiž člověk koukne na to, jak se pomalu zmenšuje studentská zóna a ubylo univerzit účastnících se volby královské dvojice.... mluví to trochu za vše. Ale takový koncert mé srdcové kapely UDG jsem si tak užila, že mě od skákání ještě dva dny bolely nohy 😜 Pokecala jsem s dosti lidma, zatrsala i na jiné kapely a vyřvala si hlasivky, že jsem do druhého dne chraptila.

   V neděli však přišel čas na to, abych rozjela drsné učení chemie! Táákže jsem si pustila film Pobřežní hlídka, a i když je to úplně přesně taková hovadina, za kterou se to vydává... bylo to o tolik lepší než ta nablblá chemie 🙅 Prostě to chceš, Dwayne Johnson zachraňuje pláž, město a div ne celý svět! Každopádně filmy a seriály mi pomáhají trochu tlumit stresy ze zkoušek (opravdu to mám se stresem teď ke konci semestru horší, protože už jsem tak líná se cokoli učit, že představa učení se na druhý pokus mi před zkouškou nedá spát 😨 )

 

   A nakonec zkouška neproběhla tak hladce, jak bych si mohla přát. Ale to mě nezastavilo od velkých oslav! Byla jsem na mašinkách stylem All you can eat a bylo to hrozně super. A když už jsme se naprali mega dávkou řízečků, hranolků a jiných masíček, tak přijel poslední vláček se sladkým. Protože na sladké se vždycky místo v žaludku najde, musela jsem všechny druhy ochutnat a některé si dát dvakrát 🍰

Mějte taky hezký sladký víkend 💚

Řízi, řízi, sklapel ostrý... aneb státnice za mnou

  Osobně moc nemusím statusy mediků s hodnotou zlomku doktora. Že nevíte, o co jde? Tak to nemáte v přátelích asi žadného medika! 😮

  Takový status může vypadat: 'Jsem 3/6 doktor!', no a teď, co to znamená? Záleží dle ročníku, pokud je daný medik ve třeťáku, tak má hotový třetí ročník ze šesti celkových. A pokud je šesťak, tak má hotové tři státnice ze šesti. You're welcome 😎

  A když jsem Vám to tak hezky vysvětlila, zasdílím si svou radost, že jsem 4/6 doktor (ne, pořád mám k těm zlomkům odpor 😅), aneb CHIRURGIE POKOŘENA.

  Pokud jste v začátku ledna četli můj blog, tak jste možná zaznamenali mé vyhození ze státnice. Tento článek jsem psala hlavně jako podporu těm, které někdy vyhodili a vyhodí, aby věděli, že v tom nejsou sami a není to konec světa. Na medicíně je to naprosto běžná věc (blbě se vyspíte vy či zkoušející, vzájemně si nesednete, vylosujete si blbé otázky... a tak dále včetně toho, že jste se to prostě nenaučili 🙈). Na jiné škole asi může platit podobné, ale nemohu moc soudit, na strojárně Vám například nemusí sednout test.

  Já se po tomto vyhození orientovala na zkouškové na strojárně a tam si i vylepšila náladu nějakými áčkami ze zkoušek (byla celkem vydřená a na áčka normálně nejedu, proto jsem na ně pyšná 😏). A pak přišla stáž z gynekologie, státnice z gynekologie...a najednou tu bylo asi 17 dní přípravy na druhý pokus z chirurgie.

  Že to je žalostně málo, je jasné, ale další opravné termíny až v červnu motivovaly mě i mé kolegy, abychom to teď nahrotili.

  Den "před" byl katastrofální a já si dokonce řekla o doprovod na zkoušku (taky jsem si řekla o uříznutí ruky/nohy, ale to mi nebylo splněno), protože jsem už nechtěla zažít pocit jediné vyhozené, která je najednou sama a nemá komu plakat na rameni (=jsem cíťa 😭)

 

sladká podpora na noc před zkouškou

Průběh zkoušky peklem👇

  Vylosovala jsem si otázky a na potítku jsem měla najednou úplné okno 👀. A zároveň si tam zkoušející před námi povídali, jak minulý týden někoho vyhodili a co všechno nevěděl, cituji: 'Já ani nechápu, jak se někteří mohli dostat až do šestého ročníku!' A já si v hlavě na svůj účet říkala úplně to stejné... naštěstí při hluboké depresi se otevřela nějaká tajná dvířka v mozku a já si vybavila záchytné body vylosovaných otázek. (Díky mozku 💕)

  Když vynechám část rentgenu a nástrojů, tak jako první jsem byla zkoušena z cévní chirurgie. Tam bych se nejradši propadla hanbou, jak to ze mě doktor musel páčit a já mu hrozně děkuji za trpělivost. To je tak, když si ze strachu nad jinými otázkami ani neuděláte přípravu té poslední 😊

  A pak to přišlo, z obecky a traumatologie mě měl zkoušet doktor, který mě minule vyhodil (právem, uznávám, nechala jsem se rozhodit), říkejme mu třeba lord. Třásla jsem se, a snad i pozdrav jsem řekla dvakrát, kdyby ten první náhodou neslyšel 🙈, ale pak to šlo. Řekla jsem základní definice, rozdělení, vlastnosti a najednou se na mě lord usmíval a já se začala uklidňovat. Pak mi i zapsal známku a jen tak mi vyprávěl historky z jeho mládí.

  Pořád ale nebylo vyhráno a když mě nechal jít k poslednímu zkoušejícímu na 2 otázky, tak ten zrovna nemohl. Pak měl telefonát a na chvilku odešel... mezitím lord dozkoušel posledního studenta a když zjistil, že já tam pořád čekám, tak mě dozkoušel,v půlce se teda vrátil ten s telefonátem, takže jsem si je užila hezky oba. Prostě fakt smůla nakopaná další smůlou do zadku.

  Takže jsem vyšla na chodbu zapocená snad úplně všude, ale věděla jsem, že dneska (!), dneska už mě nevyhodí!

  A ano, při verdiktu jsme všichni dostali za dva, a protože jsme všichni byli na druhý pokus, tak naše kameny spadlé za srdcí byly slyšet snad i na druhém konci planety. 💪💪💪

 

 Pak musela přijít sladká odměna a večer ještě sladší (nebo spíš sytější 🍔)

 

Takže prostě, nikdy se nevzdávejte. A to, že Vás nějaký zkoušející napoprvé vyhodí, ještě neznamená, že se tak stane znova. Naděje umírá poslední (na posledním pokuse státnice a v případě zkoušek až na třetím pokuse druhého zápisu, dřív ne!)  🙆

 

a tohle je moje poslední šance, jak si udělat přehled v základech šití, byla jsem asi fakt zoufalá 😱

Jak na gynekologii (ne)otěhotnět

Stáž z gynekologie a porodnictví měla spousty dobrých vlastností a ty je nutno chválit i veřejně 👏

Začala bych samotnými prostory, Apolinář je nádherné místo, které na vás v každém místě dýchá atmosférou. Jak o tomto místě řekla má kamarádka: "Nemůžeš odtamtud odejít, aniž by sis neudělala alespoň jednu fotku," a měla pravdu, za 4 týdny stáže jsem nashromáždila hromadu fotek 😊

Je to místo, kterému všichni budeme do konce života říkat Bradavice... (i proto, že najít občas nějaké ambulance byl tvrdý oříšek, skoro jak kdyby šlo o pohyblivé schody!)

Navíc bylo super mít zas někde šatny a netahat každý den s sebou plášť a přezůvky (protože to je jinak velmi neskladná věc, a to i do velké a nekonečně hluboké dámské kabelky!) I když byla šatna mrňavá a z převlékání se tam se stal doslova boj o život (a o nevypíchnuté oko 😖 ), tak mě každé ráno přivítala tahle nálepka a já si vždy říkala, že tou školou už nějak prosurfuji 😎

Dalším bonusem stáže byly kvalitní stáže a přednášky. Už první den na sále mě překvapilo, jak se nám doktoři hned věnují a vše vysvětlují, plus na odděleních a ambulancích jsem se též setkala spíše s aktivním přístupem, což bylo skoro až neuvěřitelné (pro nemediky - jindy se před mediky doktoři schovávají všude možně a naprosto doslovně před námi utíkají 💬)
Přednášky byly kvalitní i díky systému hodnocení, které bylo sice ke konci až otravné, ale zas jsou z toho cítit pokroky. "Hlasovací zařízení" jsme dokonce vyzkoušeli ve dvou typech, no a musela jsem samozřejmě vyzkoušet, zda fungují i ostatní tlačítka... (jo, jak dospělé 💁)

A zpátky k názvu článku. Po stáži z pediatrie jsem byla úplně zamilovaná do miminek a spolužáci se smáli, že mě to na gynekologii přejde... no a nepřešlo! A nebyla jsem sama. Je to zvláštní stav, kdy koukáte na přirozený porod a vůbec si nepřipouštíte, že to malé stvoření takhle projde i vámi... jen slintáte nad to mimi a "ťuťuňuňu" je to jediné ve vaší hlavě 💕 (tedy rada pro dětí-chtivé pány, jejichž partnerky se na "to" ještě necítí... pošlete je na oddělení šestinedělí, tam je ta mimča a spokojené maminky odbourají a už večer budou všechny antikoncepční prostředky v koši 😀 No a nebo naopak přibudou nové, účinnost této metody donucení je vlastně nevyzpytatelná......)

Následuje nuda ohledně státnice👇
Ke konci stáže probíhala praktická zkouška, u které se mě examinátor zeptal na znalosti, které jsem během stáže pochytala a já se najednou cítila mega chytrá. Bohužel daný pocit netrval dlouho, a už ten večer jsem si při učení na státnici uvědomila tu bezradnost v množství otázek (dohromady krásných 200) a nutných vědomostí ke splnění daného předmětu.
A pak nadešel onen den. Den kdy jsem se dokonce pomýlila v čase zkoušky a místo předstihu jsem přišla o chvilku později (což ale nevadilo, protože nás na ten čas bylo asi 13 a dovnitř šli zatím jen 4). Ale normálně jsem člověk, co si všechno zkontroluje minimálně 3x, tedy už tato chyba vám může nastínit, jak mimo jsem byla😐.
Asi nikdy mi nebylo před zkouškou takhle špatně. Zpětně mi došlo, že to bylo hlavně tím, že už jsem si nechtěla dovolit další selhání jako u chirurgie. Že to potřebuji dát, abych se pak mohla soustředit na opravný termín té chirurgie... a to byl najednou neskutečný tlak, který mě dostal do pěkného nechutenství.
Vylosované otázky nebyly žádnou hitparádou, ale byly tam na "výběr" i větší hrůzy, takže na potítku jsem si hezky vytříbila myšlenky a říkala si, že to snad dopadne. No a dopadlo, uf uf, gynekologie je tedy už taky za mnou a já se mohu soustředit na ty další povinnosti💚.

A jako po každé velké zkoušce, i tento večer mě čekalo uklízení. Protože ten nashromážděný bordel, jako třeba obaly od čokolád, bonbonů, hrníčky od kafe, to všechno se samo neuklidí a kdo by se tím zabýval během využívání každé minuty k učení se 👀

Závěrem
Vzhůru do posledních pár týdnů na této škole (už odškrtávám každý den 👊), a všem šesťákům přeji klidnější státnice, než jsou ty mé 👼

Hurá, vyhodili mě! (ale jen ze zkoušky)

 Na státní zkoušku z chirurgie jsem se sice snažila učit, ale ono to prostě nějak nešlo. Nejen proto, že do toho zasáhly povinnosti na strojárnu, Vánoce, Silvestr, ples mediků a mnoho dalších věcí.  Dále stáž, která nás na 45 pentapletů jednoduše nepřipravila a člověk se všechno učil samostudiem. A pak další hlavní bod, že už mě to učení něčeho, co prostě nepotřebuji, nebaví a jsem čím dál tím více líná :D
 Takže pak to muselo dopadnout špatně a za vyhození si mohu sama, ačkoli jsem neměla moc příjemného zkoušejícího, který mě značně vydeptal a donutil říct blbosti, které bych normálně neřekla (člověk musí mít nějaké to "ale" na osobní obranu 😃 )

 A jen jsem chtěla napsat, že velmi obdivuji lidi, kteří se vrátí na druhý a dokonce i třeba na třetí pokus státnice! Zní to sice jako samozřejmost, po tolika letech na škole, že to člověk nezabalí po jednom/dvou pokusech... Ale ona to fakt není sranda najít v sobě sílu se tam objevit po dvou neúspěšných pokusech a vědět, že ten třetí je buď, a nebo...

 Všem Vám přeji co nejméně opravných pokusů a to nejen u těch státních zkoušek, ale i těch běžných. Zažila jsem si 2 medické + 1 stojařský třetí pokus a nikdy nebylo snadné  se to učit potřetí a pak se i v den D dostavit na daný ústav.

(příběh zlé chirurgie požírající mě, můj čas a mé nervy tedy bohužel pokračuje 😓)

Medická párty

 Včera proběhla tradiční párty 6+1 pořádaná Spolkem mediků českých. Tahle párty je každý rok a probíhá zde krásný rituál pasování prváků do medického stavu samotným děkanem 1lf a dále dostávají vaječňák z injekčních stříkaček (mňamy).
 Bohužel sama jsem na této akci v prváku nebyla  a tak mě to během každého dalšího ročníku trochu mrzelo. A pobavilo mě, když i moji dva o rok starší kamarádi, kteří již tento rok pracují, za svých prváckých let tuto párty taky nestihli a tak si aspoň teď prošli rituálem pasování 😂 (mladého doktora mezi prváky asi jen těžko poznáš..?).
 A jako šesťačka jsem teda na tu párty prostě musela. U vstupu dávali šesťákům svítící náramek a když jsem si o něj řekla, slečna se na mě podezíravě podívala a znova se optala na můj ročník. No jo, prostě vypadám mladě a škola se na mně asi nestihla podepsat.
 Párty jinak byla super, pokecala jsem si se spoustou lidí a domů odcházela s vyřvaným hlasem.
 Navíc mi nějaké slečny nabídly na záchodcích vodku, prostě dobrou akci poznáš, když ti cizí lidé nabízí alkohol 😎 a taková nabídka se neodmítá!
 Vstávání ráno do nemocnice nebyla moc milá věc, ale když musíš, tak musíš. No a moje odebírání anamnézy bylo snad horší než ve třeťáku, neb jsem měla problém dát dohromady myšlenku a slova.

 V průběhu večera i probíhá tzv. Kokolebka, soutěž prváků proti šesťákům v řezání kokosů. A zkušenosti se vždycky projeví vítězstvím šesťáků, a na to si dáme panáka!

Pedi-a-trie

Kdo kdy zažil státní zkoušku z pediatrie, dá mi jistě za pravdu, že to je psycho.

Už jenom těch 7 týdnů dlouhá výuka vám poslední dny přijde jako peklo. Chcete sedět doma na zadku u učení a ne chodit na oddělení po pacientech, kteří jsou většinou již zaláčeni.

Začnu pár slovy o stážích, ty fakt musím pochválit, vždy jsme věděli, kde máme být, vždycky někdo věděl o nás a měl na nás čas, věnoval se. Opravdu všichni se snažili předávat své znalosti a jiná moudra, aby z nás odchoval lepší studenty a budoucí doktory.
Přednášky byly vesměs taky kvalitní. Ale nemohla bych se nezmínit o přístupu jisté známé ikony na naší fakultě. Protože chtít studenty vyhazovat z nepovinné přednášky, říkat nám, že jsme vlastně hrozně hloupí ("jak jste se dostali až do šestého ročníku?!"), no a ještě pak vyžadovat písemnou omluvenku za naší nepřítomnost na jeho poslední (opět opakuji-nepovinné) přednášce. Slovy mé kamarádky "Co bychom asi tak dělali týden před státnicí..." bych naznačila odpověď těm, co by si třeba mysleli, že jsme jeli na výlet do ZOO. Ale nebudu tuto ikonu dál kritizovat, je to člověk zamilovaný do svého oboru, co jen nechápe, že my jsme jen studenti.

Každopádně na státnici jsem se učila asi nejvíc za celé své studium. Poslední týden jsem mimo nemocnici byla jen doma a střídala učení se spánkem a jídlem. Proto jsem měla den před státnicí úplně největší krizi, kterou jsem kdy zažila. Prostě nečekáte, že po měsíci tvrdé práce nemáte nejmenší pocit, že byste něco uměli a koukáte do těch otázek se slovy, že: "tady bych neřekla ani slovo". Nikdy jsem se na zkoušku nevyspala tolik jako na tuto, protože už prostě nemělo cenu to hrotit, 40 tripletů se za noc nedoučíte.

Na státnici jsem šla s pocitem, že ať je to rychle za mnou, stejně si to ještě zopakuji, tak ať mám už aspoň teď chvilku volna.
A pak jsem si vytáhla krásné otázky.... což ale není šťastný happy end, žili šťastně, blabla...

Všichni známe ty historky, že co jsou studenti schopni říct za blbosti u zkoušek a všichni se tomu smějeme, jak si myslíme, že nám se to nikdy nestane.
A mně se to stává celkem pravidelně, že melu takové hovadiny, až se mi hlavou honí, že bych se už dávno vyhodila, jen abych se nemusela poslouchat.
A tady to byl přesně ten případ. Doteď myslím na ty vyřčené hlouposti a vlepila bych si tak tucet facek za to, jak jsem schopná zazdít měsíc bez života během pár vět.

Naštěstí jsem se z toho nějak vybabrala a teď můžu konečně zahodit mozek a říkat si, jak je to super, že ten stres nezažiji znova (považuji jiné státnice za "jiný" stres 😅).

Všem, co vás Pediatrie čeká, přeji mnoho sil a chápavé okolí. Hrábne vám, protože tak to prostě je. Ale zvládnete to! 💋

Prostě šesťák...

Tenhle týden je zase pecka!
V pondělí jsme na stáži opět odebírali anamnézu (taková zdravotní historie pacienta) a následně to probírali s doktorem. Ten se zarýpal v každé větě a pak nás nechal psát seznam nemocí, co by pacient mohl mít, seznam vyšetření na diagnózu, výsledky laboratoře v případě konkrétní nemoci, a další léčebný postup. Završil to slovy, ať to nebereme jako buzeraci, ale že to už brzy budeme dělat sami. Načež hořkou pachuť v puse jsem jistě nepocítila jen já, ale i zbytek mých kolegů.
 Celé to korunoval můj spolužák, který se po stáži vyjádřil, že: "dneska nám bylo ukázáno, jak je pro nás skoro nemožné tu státnici udělat."
 Mysli pozitivně, pozitivně....
V úterý jsem byla na výuce na strojárně. Tam jsem si trochu od pneumonií a bronchitid odpočinula přednáškou o elektřině (aneb o magii). Ale další hodina byla trochu peklo, vyučující je totiž velmi upovídaný a zjistil, že studuji ještě medicínu. Tedy každá druhá věta se týkala něčeho ze zdravotnictví a já se chtěla stát tak malou holčičkou, abych se za ten počítač mohla schovat. Bohužel by mi to nepomohlo, protože si klidně zašel  až za mnou a pobaveně koukal na moje desky s vypracovanými otázkami, že to je dost popsaných stránek, co se musím učit...jojo, dost toho fakt je.

Ale nejlepši byl pro mě dnešek, kdy jsme čekali na chodbě na doktora, ten si pro nás přišel se slovy, zda jsme šesťáci na stáži z pediatrie. "Já? A šesťák? Proboha ne, tak na to se fakt necítím..."
Tolik let na škole a něco vás stejně nenaučí...jako třeba to, jak nikomu neříct, co studujete, abyste se pak nemuseli stydět, že nic nevíte a neumíte...

A něco k pobavení, co bylo ve výloze malého butiku kousek od naší školy...  běžte na medicínu, ať máte psychiatra hned u školy a nemusíte utrácet :D

Děti děti dětičky

   Tak už jsem za půlkou mé předstátnicové stáže z pediatrie (rozuměj: přežila jsem čtvrtý týden a tři zbývají). Na 1. lékařské fakultě je tohle vlastně jediná stáž, kdy se dostaneme k dětem. Přitom by se nějaká ta propedeutika (výuka zaměřená na vyšetřování) do předchozích let zakomponovat jistě dala.
   Jenže proč to dělat, když pediatrie má u nás pověst nejhorší státnice a nikomu mimo studenty to vlastně nevadí 😫. Ne že by byla množstvím oproti jiným tak výrazná, jenže když se 5 let mluví o dospělácích, vzpomenout si v šesťáku, že pětina naší země jsou i děti, to jde najednou ztěžka.
 Každopádně o tom jsem psát nechtěla...

   Naštěstí jsem se i dostala k  mnoha vyšetřováním, mám za sebou novorozence, kojence a pár malých dětí. Dneska jsem měla osmiletou holčičku dokonce sama pro sebe (jako studentka medicíny na vyšetřování), holčička byla moc hodná, spolupracovala a maminka mi odpověděla na všechny otázky. Prostě ideální stáž. Až jsem si začala říkat, že už se těším na moje vlastní děti. Až jsem o tom začala mluvit nahlas. Až mi spolužáci připomněli, že nás letos čeká i stáž z gyndy... a to mě ty děti zas přejdou. Musím si ty tři týdny ještě užít, abych se na děti těšila i přes stáže na porodnicích😎

   Ale fakt se mi práce s dětmi líbí, jsou takové roztomilé a když jim při prohmatávání bříška říkáte, jaké disney hrdiny máte taky rádi, hned jako by je nic nebolelo. Jen tedy já tam s nimi projedu vyšetření, a pak si jdu zase po svých. Musím tedy dál obdivovat i pediatry, že u těch dětí neztrácí hlavu a i když jim děti nedokážou vše dokonale popsat, často jejich obtíže diagnostikují. Ne, já bych to s dětmi asi nedokázala.

"medical student"

Asi nikdo se se mnou nebude hádat, že medici toho mají během studia fakt mraky a mraky k učení. Pěkně se začne anatomií, přes fyziologii, patofyziologii a patologii, následně (u těch "šťastnějších") až k té interně, pediatrii a chirurgii.
Pro mě i dost mých spolužáků byl proto tento obrázek vždy výstižným a spíše než smích u nás vyvolával ten pocit "jo, to znám...."

Ale musím uznat, že když vás na kterékoli jiné škole zahltí úkoly, které ani nemusíte odkládat a stejně se vám nakupí... Tak si prostě i tito studenti dají nějakou tu nocovku, aby dohnali veškeré resty. Tím pak vlastně kazí tu pointu tohoto vtipu o medicích :D

A protože se blíží zkouškové, přeji všem studentům dlouhé noci, kdy toho doženou co nejvíce ;)

Hodina zoologie

   Pro tento týden jsem změnila své působiště a místo na karlák se každé ráno táhnu až do nemocnice v Krči, do Thomayerovky.

   Tato nemocnice, ač z venku nevypadá úplně libově, je v dosti částích renovovaná a uvnitř to už nepůsobí tak zle. Každopádně její specialitou je místní fauna, kdy se po areálu volně pohybují mufloni a srnky.

   Až se vám pak může stát, že sice máte stáž na oddělení, kde vám doktorka u počítače horlivě něco vysvětluje na rentgenových snímcích....jenže vy prostě máte hodinu zoologie a koukáte ven z okna na to, jak se pohybují mufloni. Po delším sledování totiž třeba odhadnete, kdo je spíše šéfem, kdo se koho bojí a kdo je prostě dement, co se snaží přes plot dostat do chráněných částí 😂. Pak můžete mít další štěstí i na to, že přiběhne parta srnek, a to už nějaké poučky o hrudní punkci jdou totálně mimo vás.

   Každopádně, vždycky mě ráno fascinuje fronta aut, co čekají na průjezd do areálu...mít tam auto, celou dobu bych se modlila, že si to moje zrovna nevybere nějaký z těch dementů 😊

Začal letní semestr

Začal první týden letního semestru. A mně se vůbec nechce do učení, tak jsem si vzpomněla na další možnost prokrastinace, hned po umytí nádobí, seřazení věcí na stole a vytištění seznamu otázek ke zkoušce :D

Předcházející tři týdny jsem měla zkouškové, které často znamená, že se najde i chvilka volna. No, kéž by :D První týden jsem dodělávala zkoušky na medicíně a zbylé dva jsem kombinovala zkoušky na strojárně a praxi z gyndy a porodnictví.

Bylo opravdu super trávit dopoledne na porodním, vidět zrození těch maličkých človíčků... a odpoledne přijít domů, otevřít mechaniku a počítat nějaké rovnováhy sil (či co jsem to tam vůbec počítala?) :D
Nakonec jsem ale nějaké to volno měla, ve výsledku to dělalo tak tři dny a dvě odpoledne! Juhů, jsem to fakt šťastný člověk :D
Nakonec je vlastně první týden semestru s budíkem až na 7:10 o tolik příjemnější než ten o praxi v šest. Vždyť už je ráno dokonce světlo! A učení...no co, to nerozlišuje semestr a zkouškové, toho je prostě pořád mraky a mraky...jen si pořád říkám, kdy už přijde ten víkend a budu moci odsunout povinnosti na nedělní večer, jo, to mám v plánu každý víkend!  (a určitě nejsem sama ;) )

No dobře, stejně si tu pláču zbytečně, navíc, jak mi říká maminka: "ale vždyť sis to vybrala sama, tak na co si stěžuješ", a co, vždyť má pravdu :D

Proč? (aneb začátek všeho)

    Asi většina z nás to už zažila, či zažije... ty perné chvíle poslední rok na střední, kdy se člověk musí rozhodnout pro nějakou vejšku. Ano, přihlášek si sice může podat více, ale pokud se mu zadaří, že ho vezmou všude, tak to rozhodnutí jednoho dne vykonat stejně musí... Ve mně bojovaly dva tábory, kdy jsem milovala matiku a fyziku, ale naproti tomu jsem chtěla být zubařka. No a nakonec jsem se neubrala ani jedním směrem a skončila na všeobecném lékařství... bye bye matiko, bye bye zuby...

    Znám dost lidí, kteří si během prvního roku vejšky řekli, že to není to pravé pro ně a na další rok už byli na škole jiné. Já to bohužel neudělala :D První rok medicíny mi nepochopitelně vyšel krásně a já si myslela, že to je vlastně to, co chci. Trvalo to ale chvilku, než mi matika začala scházet. A tak jsem se rozhodla, že si zkusím ještě "střihnout" strojárnu jako vedlejšáček :D Původně to mělo být jen jako rozptýlení k mému hlavnímu studiu, které jsem nechtěla říkat nikomu. Tedy nakonec o tom ví většina mých kamarádů a členů rodiny a jsem v situaci, kdy bych tu "bokovku" měla vlastně brát i vážně a nenechat se vyhodit.

   A abych se z toho nezbláznila, hodlám to brát stále s nadhledem a třeba i zažiji věci, které by stály za to, aby se nad nimi pobavili i jiní než mých pár blízkých ;)