Závěr všech závěrů

   Hurá, tak jsem se dočkala dne, kdy se z medičky na strojárně stala doktorka na strojárně! (už to nezní tak hezky😅). Když se po celé dlouhé roky cítíte jako velké nic (vaši přátelé mezitím zapíjí své Bc., Ing., Mgr., svatby, děti….a vy můžete přispět leda historkami z nemocnice 😩), a pak konečně dostanete svá písmenka MUDr. a víte, že už vám je nikdy nikdo nevezme, že už vás nevyhodí na nějaké blbině a nebudete se muset naléhavě poohlížet po jiné cestě životem. Je to mimořádně nádherný pocit a užívám si s ním každou další minutu.

   Poslední státní zkoušku jsem měla z interny. Hrozně jsem se toho bála. Ve výsledku mi přišlo, že toho množství učiva bylo nejvíc ze všech státnic, a docela i rozdílné tématiky, tedy při naučení nějaké části se ta druhá nedala jen tak odhadnout. Sice jsme loni měli půl roční stáž z interny, jenže při nepoužívání těch znalostí se nám z hlav vykouřily prakticky už před začátkem šesťáku.

   Učení mi vůbec nešlo, neměla jsem žádnou sílu a žádnou motivaci (šance vylosování 1:100 u každé otázky mi nebylo po chuti). A i když jsem vystřídala spousty míst k učení, nikde to pořádně nešlo. A jediné, díky čemu jsem nezmagořila, byla pravidelná dávka seriálů (u závěru Průměrňáků jsem dokonce brečela a nevím, jak velký podíl na tom měl jen ten seriál 😑).

   

antistresové morčátko 😍😍😍

   Na státnici jsem se dostavila s pocitem, že snad se komise nebude vůbec ptát, protože jinak nemám šanci. A nakonec se komise ptala a ptala se dost 🙈. Ale vždycky jsem nakonec došla k odpovědi a ve výsledku to bylo i příjemné, že ty naučené znalosti se díky jejich otázkám uložily do hlubších souvislostí. Když mi pak podávali index a potřásli rukou, že nyní se stávám doktorkou, bylo to velmi zvláštní. „Opravdu se to děje?? Po tolika letech stresu, ponocování a řečech, že jsem hrozně blbá a co že tu vlastně dělám?!“ 😱

   O studiu medicíny se dá říct spousty věcí. Moje názory jsou spíše z pohledu průměrného studenta, který nikdy neměl stipendium a párkrát „zářil až v září“, ale na naší škole se za to absolutně nestydím. Protože to vůbec nevypovídá o tom, jaký kdo bude v budoucnosti doktor. Znám tolik chytrých lidí, kteří taky měli s nějakými zkouškami problémy, či dokonce prodlužovali... Ono se to prostě stává!

   Dále chtě/nechtě, na studia padne spousta času, který si musíte někde ukrojit, ať už ze spánku, sociálního života, koníčků… bez oběti se to neobejde. A třeba dost kamarádů nepochopí, že měsíc před zkouškou nechcete na jeden večer do hospody: „proboha, vždyť to máš až za měsíc! To to chceš umět lépe než zkoušející?!“ A nechtějte vidět jejich výrazy, když jim řeknete, že vás vyhodili a možná jste tomu vlastně dali málo času. Ale jasné, všichni známe i takové, kteří řeknou, že jeden den a nocovka stačily… no někdo to štěstí má a někdo (většina) ne.

   Nebudu lhát a řeknu, že chutí to vzdát bylo dost a dosti, paradoxně nejvíc jich bylo s blížícím se koncem. Ale když už jsem si na konci třeťáku řekla, že to studium nezahodím a musím ho dokončit… musela jsem si to říkat dál i v šesťáku: „přeci těch 6 let nehodíš do koše...“😓

   V závěru ale musím medicínu i pochválit. Poznala jsem na ní spousty skvělých lidí. Ano, není to nejlepší argument, lidi se dají potkat i na jiných školách.. ale víte, jak to je se společným utrpením? To sbližuje 😏, a když vás na škole trpí hodně, vytvoříte si silná pouta i s někým, se kterým třeba mluvíte poprvé v životě (true story, s jednou holčinou mi přátelství začalo stěžováním si na patologii a teď je to jedna z mých nejbližších).

   Navíc, od třetího ročníku se pomalu začínáte dostávat do nemocnice a zjišťujete, jak to tam funguje z té druhé strany. Což je naprosto nedocenitelné. Vždycky když pak někde nadávají na doktory, zapojíte se do diskuze a připomínáte jim, že jsou to taky jen lidé a když jsou třeba už 6 hodin na nohou, je očekávatelná jejich potřeba krátké pauzy (i kdyby třeba měli jen koukat do zdi, nebo si potřebovali odskočit na záchod). Pořád slýchávám, jak „být doktor“ není zaměstnání, ale poslání… já na to třeba takhle nekoukám, beru to jako zaměstnání s hlubším smyslem pomoci lidem, ale pořád je to zaměstnání, které nemůže tvořit 24hodin/365 dní v roce.

   Děkuji vám za čtení a ráda budu psát dál, nejen s vývojem závěru strojárny, ale také se chci s články vracet k mým zkušenostem minulým.

Vaše Medička na strojárně (navždy)

nyní pracující na své bakalářské práci 😝