Hurá, tak jsem se
dočkala dne, kdy se z medičky na strojárně stala doktorka na
strojárně! (už to nezní tak hezky😅). Když se po celé dlouhé
roky cítíte jako velké nic (vaši přátelé mezitím zapíjí své
Bc., Ing., Mgr., svatby, děti….a vy můžete přispět leda
historkami z nemocnice 😩), a pak konečně dostanete svá písmenka
MUDr. a víte, že už vám je nikdy nikdo nevezme, že už vás nevyhodí
na nějaké blbině a nebudete se muset naléhavě poohlížet po
jiné cestě životem. Je to mimořádně nádherný pocit a užívám
si s ním každou další minutu.
Poslední státní
zkoušku jsem měla z interny. Hrozně jsem se toho bála. Ve
výsledku mi přišlo, že toho množství učiva bylo nejvíc ze
všech státnic, a docela i rozdílné tématiky, tedy při naučení
nějaké části se ta druhá nedala jen tak odhadnout. Sice jsme
loni měli půl roční stáž z interny, jenže při
nepoužívání těch znalostí se nám z hlav vykouřily prakticky
už před začátkem šesťáku.
Učení mi vůbec
nešlo, neměla jsem žádnou sílu a žádnou motivaci (šance
vylosování 1:100 u každé otázky mi nebylo po chuti). A i když
jsem vystřídala spousty míst k učení,
nikde to pořádně nešlo. A jediné, díky čemu jsem nezmagořila, byla pravidelná
dávka seriálů (u závěru Průměrňáků jsem dokonce brečela a nevím, jak velký podíl na tom měl jen ten seriál 😑).
antistresové morčátko 😍😍😍
Na státnici jsem se
dostavila s pocitem, že snad se komise nebude vůbec ptát, protože
jinak nemám šanci. A nakonec se komise ptala a ptala se dost 🙈. Ale
vždycky jsem nakonec došla k odpovědi a ve výsledku to bylo i
příjemné, že ty naučené znalosti se díky jejich otázkám
uložily do hlubších souvislostí. Když mi pak podávali index a
potřásli rukou, že nyní se stávám doktorkou, bylo to velmi
zvláštní. „Opravdu se to děje?? Po tolika letech stresu,
ponocování a řečech, že jsem hrozně blbá a co že tu vlastně
dělám?!“ 😱
O studiu medicíny
se dá říct spousty věcí. Moje názory jsou spíše z pohledu
průměrného studenta, který nikdy neměl stipendium a párkrát
„zářil až v září“, ale na naší škole se za to absolutně
nestydím. Protože to vůbec nevypovídá o tom, jaký kdo bude v
budoucnosti doktor. Znám tolik chytrých lidí, kteří taky měli s
nějakými zkouškami problémy, či dokonce prodlužovali... Ono se to
prostě stává!
Dále chtě/nechtě,
na studia padne spousta času, který si musíte někde ukrojit, ať
už ze spánku, sociálního života, koníčků… bez oběti se to
neobejde. A třeba dost kamarádů nepochopí, že měsíc před
zkouškou nechcete na jeden večer do hospody: „proboha, vždyť to
máš až za měsíc! To to chceš umět lépe než zkoušející?!“ A
nechtějte vidět jejich výrazy, když jim řeknete, že vás
vyhodili a možná jste tomu vlastně dali málo času. Ale jasné,
všichni známe i takové, kteří řeknou, že jeden den a nocovka
stačily… no někdo to štěstí má a někdo (většina) ne.
Nebudu lhát a
řeknu, že chutí to vzdát bylo dost a dosti, paradoxně nejvíc
jich bylo s blížícím se koncem. Ale když už jsem si na konci
třeťáku řekla, že to studium nezahodím a musím ho dokončit… musela jsem si to říkat dál i v šesťáku: „přeci
těch 6 let nehodíš do koše...“😓
V závěru ale musím
medicínu i pochválit. Poznala jsem na ní spousty
skvělých lidí. Ano, není to nejlepší argument, lidi se dají
potkat i na jiných školách.. ale víte, jak to je se společným
utrpením? To sbližuje 😏, a když vás na škole trpí hodně,
vytvoříte si silná pouta i s někým, se kterým třeba mluvíte
poprvé v životě (true story, s jednou holčinou mi přátelství začalo
stěžováním si na patologii a teď je to jedna z mých
nejbližších).
Navíc, od třetího
ročníku se pomalu začínáte dostávat do nemocnice a zjišťujete,
jak to tam funguje z té druhé strany. Což je naprosto
nedocenitelné. Vždycky když pak někde nadávají na doktory,
zapojíte se do diskuze a připomínáte jim, že jsou to taky jen
lidé a když jsou třeba už 6 hodin na nohou, je očekávatelná
jejich potřeba krátké pauzy (i kdyby třeba měli jen koukat do
zdi, nebo si potřebovali
odskočit na záchod). Pořád slýchávám, jak „být doktor“
není zaměstnání, ale poslání… já na to třeba takhle
nekoukám, beru to jako zaměstnání s hlubším smyslem pomoci
lidem, ale pořád je to zaměstnání, které nemůže tvořit
24hodin/365 dní v roce.
Děkuji vám za
čtení a ráda budu psát dál, nejen s vývojem závěru strojárny,
ale také se chci s články vracet k mým zkušenostem minulým.
Vaše Medička na
strojárně (navždy)
nyní pracující na své bakalářské práci 😝
Antistresové morčátko jsem si chtěla pořídit po farmakologii, načež mi jej naši zatrhli. Teď mám antistresový polštář, ale není to ono. Takže ti to morče poněkud závidím. A taky toho MUDra, a to, že už to máš za sebou! :) Státnicovat na strojárně budeš už během práce?
OdpovědětVymazatAntistresové morčátko jsem měla vypůjčené na dobu učení se, tak snad mi ho budeš závidět méně :)
VymazatA teď to zatím vypadá, že státnice na strojárně počkají na únor, tedy ano, během práce :D