Psaní a dopsání bakalářské práce

   Většina vysokoškoláků potřebuje pro získání titulu napsat a obhájit diplomovou práci. Medici ale nemusí, protože mají státní rigorózní zkoušky, kdy si „užijí“ 6 státnic a i bez zpracované rigorózní práce pak dostanou titul 😇 (platí pro tituly MUDr., MDDr. a MVDr., ne pro studia po dokončení Mgr., ti musí zpracovat i rigorózní práci). A kolikrát jsem se setkala s názorem: „Vy nemusíte nic psát? A navíc to máte rozděleno na 6 částí? No to se máte! Já musím napsat 30 stránek práce a k tomu mám státnice v jeden den, prostě všechno dohromady!“ Vždycky mi tohle vyvolá úsměv na tváři, protože jinak bych se musela smát, až bych se za břicho popadala 😊.

 

   Pro mediky nemusím vůbec popisovat náročnost každé z šesti státních zkoušek. Ostatním to mohu přiblížit asi tím, že každá zkouška má průměrně kolem 200 otázek a učebnice jsou tlusté, jako byste v nich chtěli vylisovat všechny trojlístky z lesa o rozloze 30-ti hektarů 😓. Každopádně, až za sebou budu mít bakalářské státnice, stejně přijde další srovnání. Minimálně už teď se dá nastínit nevýhoda, že na medicíně vás zkouší lidi, které vidíte poprvé v životě (a oni vás). U „nemedických“ státnic s obhajobou vás už někdo (minimálně vedoucí vaší práce) trochu zná, a nejlépe, když vás tam znají všichni z ústavu, plus jim na začátku prezentujete svou práci, čímž už se trochu rozmluvíte 😏.

   A jelikož jsem se letos na strojárně konečně dostala až do třetího ročníku, bylo jen na spadnutí, abych si našla téma k psaní své bakalářské práce. Pokud jste četli mé dřívější články, tak víte, že vedoucího jsem si teoreticky vybrala už před rokem, kdy jsem se k němu hlásila na jedno vypsané téma. Nakonec jsme si ale v únoru téma změnili a já psala o něčem úplně jiném. Můj vedoucí je hrozný miláček, který mi občas i volal, jak se mám, jak jsem pokročila a zda mám čas psát. O mou práci se velmi zajímal, protože od ní zřejmě čekal rozvoj problematiky, kterou se v posledních letech dost zabýval a je spojená s medicínou. Bohužel já necítila až takovou nutnost, abych se svou bakalářkou přišla na nějaký mega objev, a tak jsem ho asi i trochu zklamala. Jenže psát bakalářku během dokončování posledních státnic, a pak hlavně v létě po úplném ukončení medicíny, no asi si umíte představit mou chuť trávit čas u počítače při pročítání zahraničních článků.

Za tisk a vazbu bakalářky jsem dala celkem dost peněz, ale neodolala jsem možnosti udělat si jednu kopii navíc i pro sebe 😊

   Moje práce nakonec propojovala medicínu a technologie (protože jsem přecijen na ústavu technologií, ne?!😂). Měla jsem teda problém, abych tam nacpala více těch technologií prostřednictvím nějaké výroby a povrchových úprav a nezabředávala až moc do medicíny. Protože bylo najednou krásné, když aspoň něčemu jsem rozuměla a nemusela si hledat zdroje na vysvětlení nějakých principů.

   Navíc jsem s vedoucím i během června jela na exkurzi, kde jsem se dozvěděla spousty nových věcí a taky viděla realitu kolem problematiky, o které jsem v bakalářce psala. Musím říct, že na strojárně mě asi nejvíc bavila místa, kam jsem se díky výuce dostala, a kam bych se normálně nepodívala. Zároveň v jednom podniku při zjištění mých dvojích studií mi skoro nabídli, že za rok by se jim někdo jako já hodil a že bych mohla jezdit po celém světě. Což samozřejmě zvedne sebevědomí každému, ale teď si zatím zkusím tu „obyč“ práci doktora v klasické nemocnici 😛.

Jak u mě probíhalo psaní bakalářky?

   Napřed jsem začala vymyšlením samotných kapitol. Díky velkému záběru mého zadání jsem ale zhodnotila, že na každou kapitolu zvlášť by se dala napsat kvalitní diplomová a někdy dokonce i disertační práce. Tak jsem nakonec propadla depresi, že nebude až takový problém zaplnit 40 stránek, jako spíš to napsat stručně tak, aby to pořád mělo odbornou hloubku😥😱. Což pak i vedoucí rozebíral, že někde by toho chtěl asi víc, jenže mně přišlo, že pak bych se dostala fakt až moc do hloubky. Prostě se mi ověřilo, že když se člověk do nějakého tématu ponoří, tak zjistí, že je stále co nového objevovat.

   Kapitoly jsem nepsala moc odděleně, spíše jsem psala zrovna to, co jsem chtěla a k čemu jsem v danou chvíli měla zdroj. Proto jsem to na závěr musela dost procházet a sjednocovat, aby se v tom čtenář mohl lépe orientovat a neměl něco řečené desetkrát a něco ani jednou.

   A taky jsem se trochu přestávala snažit, když jsem narazila na nějaké cizí bakalářky (či dokonce diplomky), které svým obsahem byly jak krátké, tak plné doslova blitek... Že se v diplomových pracích doslovně nesmí opisovat cizí, to je nepodkročitelná podmínka (i když někdo by nás mohl poučit o její podkročitelnosti😡), ale že by ta práce měla mít trochu smysl, to už v tom množství prací prostě uhlídatelné není.

   Kamarádka mi říkala, že když měla psát svou diplomku, najednou pochopila lidi, kteří nějakou školu nedodělali jen kvůli tomu. A taky jsem to pochopila. Napsat nějaký smysluplný text o dostatečném počtu stran. To prostě není sranda, a když není motivace a nějaký bič, tak se to dá odkládat tak dlouho, že ani v domově důchodců nebude napsaný Úvod.

   Vytisknutí práce a její vazba je sice krásný počin, protože už máte prostě hotovo. Ale teda stojí to tolik peněz, že to vypadá jako zlatý důl. Až mě napadlo, že vlastně pro zisk titulu ty peníze prostě potřebujete 😅 Jenže vyvolat se to musí a ten pocit při podepisování prohlášení a finálním odevzdání je krásný. Fakt krásný.

   Navíc se mi již dostal do rukou posudek od oponenta. A mám z něj takový zvláštní pocit, jako když si přečetl jen asi 2 kapitoly ze zhruba šesti 😂. A když se dívám na různé posudky dostupné na internetu, tak mě trochu zaráží spíše hledání chyb, než že by měl být posudek objektivní a hodnotit plusy i mínusy (snad vždy nějaké plus je 😃). Tím si nechci stěžovat, pořád mám pěknou práci k obhájení, ale zdá se mi, že v dnešní době se nějak přestalo chválit? Jsou na studenty opravdu kladeny tak velké nároky, že se pak i jejich obyčejné znalosti a vypracované seminárky berou jako samozřejmost, které nestojí ani za jedno kladné slovo? Asi jsem už trochu zahořklá, ale budu si stát za tím, že i kladné hodnocení je hodnocení, a které by někdy mělo zaznít. Tečka.

Tak hezký název hotelových mýdlíček jsem ještě neviděla, navíc krásně ladily s koupelnou.

   Letošní léto mám „poslední prázdniny v životě“ a teda vůbec nedopadají dle mých plánů, něco se trochu protáhlo a někde se zase něco zkrátilo... Ve finále jsem si zatím skoro nic z velkých plánů neužila. Naštěstí jsem už aspoň byla u moře. A když člověk fakt potřeboval narychlo zahodit mozek, stalo se i Bulharsko rájem na zemi. Za celých 12 dní jsem nedělala NIC, velké NIC 😎. Mým vrcholem dřiny bylo přečtení knihy Muži, kteří nenávidí ženy, do které jsem se tak začetla, že jsem jeden večer četla až skoro do rána.

Výhled na moře... to chceš!

   No a v závěru, jak že to mám se státnicemi na strojárně? Bakalářka napsaná a odevzdaná…bohužel mi ale chybí jeden předmět, na který jsem potřebovala odevzdat nějaké úlohy k zápočtu, ten mi ale musí dát jeden konkrétní učitel s dovolenou skoro až do konce srpna. Tedy jsem to nestihla včas na přihlášku ke státnicím. Hlavu si z toho nelámu a možná jsem i ráda, že se teď nemusím nic učit (dobře, měla bych se něco učit kvůli blížícímu se nástupu do nemocnice😬). Bakalářku si však v září obhájím, abych aspoň s ní měla klid v duši. A snad si mě nevychutnají už jen za to, že jsem si tam „veledůležitě“ napsala před jméno titul MUDr., protože když to máš, tak to ukáž! Spíš jsem chtěla, aby chápali, proč jsem psala to, co jsem psala.

 

Cedule, kterou bych pořídila do každé domácnosti! 😋

PS: říkejte lidem ve svém okolí komplimenty, nic vás to nestojí a druhé to potěší 😘
Např. jste super, když jste dočetli článek až sem!

Vaše Medička na strojárně