Veselé Vánoce 2018

Drazí čtenáři, ráda bych Vám popřála klidné Vánoce 2018 v kruhu Vašich nejbližších, mnoho dobrého jídla a krásných překvapení.

Vaše Medička na strojárně

První výplata

    Tak už se délka mého působení v nemocnici blíží dvěma měsícům! Letí to jako voda a i když se póóóřád na něco ptám, je to fakt něco jiného oproti studiu medicíny a konečně mám volná odpoledne a o víkendu dokonce čistou hlavu (taky mě tedy nyní netrápí služby, rotace na kolečkách ani atestační zkoušky, nemyslete si, že to bude v klidu pořád 😅).

     S ukončením prvního měsíce v práci se pojí samozřejmě i zisk první výplaty jakože doktorky. Nebudu rozebírat, zda mi to přijde hodně, dostatečně, nebo málo. Přesně se to drží předem nasmlouvaných podmínek, se kterými jsem souhlasila, tedy dobré.

.........

    Obecně jsou v této zemi ale mladí lékaři finančně podhodnocováni. Tedy taky mě mrzí, když někdo z mých kolegů odchází do zahraničí, ale nikomu se nedivím, že odchází za lepším přístupem ze strany nemocnice, k logičtější atestační přípravě...a k minimálně dvou(troj, čtyř...)násobně vyššímu ohodnocení na výplatě... o tom my si tady můžeme nechat jen zdát. A schválně, jak dlouho to vydržíme. Jak dlouho se nebudou zavírat postupně všechna oddělení nemocnic, protože prostě nejsou lidi. A navýšení počtu mediků nic nespasí, protože když nebudou motivovaní (fakt motivovaní, ne z donucení zákonem 🙈) jít tady pracovat, a též nebudou lidi, co by je něco učili... no kdo to může vidět jako řešení situace 🙈

.........

     Když jsem tak ale držela ten papír, skoro se mi zatočila hlava z toho, že to je vážně tady. Opravdu jsem měsíc odváděla práci (s pocitem, že jsem jen medička, co chodí na trochu delší stáž 😁) a tady mám za to tu finanční odměnu. A když jsem si vyjmenovala asi trilión věcí, které bych si ráda pořídila (a minimálně půlku z nich bych nezaplatila ani z roční výplaty 😆), řekla jsem si, že i trošku investuji do svého koníčku - blogování.

     Do budoucna bych měla troufalý sen dokonce vydat knížku (nesmějte se prosím, snít se musí a když se pro to něco dělá, tak se občas i splní, ehm, uvidíme za pár let 😀). Ale prozatím mi stačí převod na své vlastní stránky, už nic přes bloggera, prostě něco, kde za medičkou na strojárně bude velká tečka a už jen koncovka CZ! Pomalu jsem na tom začala makat, zainvestovala do toho symbolicky část z té první výplaty, a světe div se, stránky jsou na světě!

nové stránky  ⇒⇒⇒😍😍😍 medickanastrojarne.cz 😍😍😍⇐⇐⇐zde

       Musím uznat, že nyní mám i mnohem zodpovědnější pocit k psaní čánků, ale stejně jsem zatím jen přenesla ty stávající. A snad se časem vypracuji i na hezčí vzhled 😇 Prozatím Vám to snad bude stačit takto. Zda budu nějakou dobu ještě odkazovat na nové postované články, ale pokud mě máte v záložkách, prosím o změnu 😘 A pokud v záložkách ještě nejsem... koukejte si mě tam dát! 

Vaše Medička na strojárně

makejte na sobě, ať si při nástupu do práce můžete pěkně vyskakovat 😄

Můj první kongres

   Objevila jsem novou skvělou věc na tom, být doktorem. A to: kongresy! 😍 Spolužačka z medicíny se ptala, zda někdo z našeho kruhu nejde na Diabetologické symposium. Tak jsem si to hned vyhledala a jelikož to bylo z pátka na sobotu, řekla jsem si, že proč to nezkusit.  Mé další překvapení bylo, že to bylo zdarma a tak jsem to vůbec nemusela řešit s vedením, zda by mi na to nepřispěli 😁

   V pátek jsem hned z práce jela do Prahy na Holešovice. A i když to na Dejvice bylo pěšky hodinu, tak jsem se pro to rozhodla. Za prvé to byla trocha zdravého pohybu (kterého teď při stěhování a práci zrovna moc není) a za druhé, projít se Stromovkou na podzim má prostě obrovské kouzlo!

Dobře, uznávám, že na fotkách ta Stromovka nevypadá nijak k světu, ale opak je pravdou! Takže pánové, na další romantiš procházku vyrazte s dívkami sem! ☝ 

   Na dejvicích jsem se před hotelem Diplomat sešla s tou kamarádkou (logicky, neb tam se ta akce konala🙆). Uvnitř nám na krk dali visačky se jménem a samozřejmě i s titulem MUDr. (a tak jsme si hned udělaly fotku a daly ji na fb, abychom si připadaly vele-důležitě 😎). Dále jsme se daly do kafe, dortíků a sendvičů...no prostě jsme si to užily, aniž by akce ještě vůbec začala. 

Malá obrazová ochutnávka svačinek.

   Ve velkém sále jsme si sedly dost dozadu a komentovaly jsme to jako 'školní syndom', aby  se nás nejlépe nikdo na nic neptal. Naštěstí to fakt byly hlavně přednášky...ale s dosti grafy, výsledky výzkumů, no a bylo toho na nováčky trochu moc. "Trochu jsme se přecenily...," špitla mi kámoška už u třetího grafu 😴

   Řečníci se střídali asi po půl hodinách a každý mluvil o něčem trochu jiném. A teda něco málo jsem si odnesla, ale doufala jsem, že v sobotu to snad pro mě osobně bude přínosnější (bez triliónu grafů a procent).

Další ochutnávka, tentokrát i s jejich srdíčkovou dekorací 💕

   Přespávala jsem u jiné kámošky v Praze, protože jsem svou přítomnost v hlavním městě musela zužitkovat na maximum. Navíc musím říct, že při odstěhování se do malého města a návratu do toho hlavního, člověk opravdu oceňuje pražskou hromadnou dopravu, kdy si to nejezdí totálně jak chce😅

   V sobotu jsme měly 5 workshopů, které naštěstí nebyly až tak interaktivní. Většina se mi líbila, nejlepší byl pro mě na téma diabetické nohy, protože je to velký problém a když jsem viděla ty různé novinky a metody léčby, doslova se mi rozsvítily oči. Fakt, co ti lidi nevymyslí! Zazněly slova i o červech a podtlaku. A když jsem viděla fotky výsledků, byla jsem na lidskou práci v tomhle oboru fakt pyšná.

  A ještě bych zmínila workshop s diabetology, kteří si připravují vlastní materiály pro své pacienty. Bylo krásné vidět, že když jim zahraniční materiály přišly moc složité pro pacienty, prostě si udělali své a navíc pak mají lepší výsledky u pacientů (pro ně prostě čím lehčí věci jsou, tím lepší a větší šance, že to dodrží 😆 ). Trochu mě do té diabetologie nalákali, to nebudu lhát...

   Z oběda jsem byla opět rozčarovaná, protože jak jsem nebyla na večeři, tak jsem tohle all-in moc nečekala. Ale stejně u mě hrály prim dortíčky a ovoce, takže to bych tu raději neprezentovala 😇.

Názvy jednotlivých sálů byly až "světové" 😄

   Takže při celkovém zhodnocení se mi to prostě líbilo, nepovažuji to za úplnou ztrátu času, určitě jsem se něčemu novému přiučila. Kór na motivační přednášce od jednoho psychiatra, který nám kladl na srdce, abychom špatná rozhodnutí pacientů nebrali jako svá selhání. Asi si to někam napíšu, abych na to nezapomněla, protože když do pacientů něco "hustím" půl hodinu a oni mě nakonec stejně neposlechnou... z toho bych asi vyhořela raz, dva.

   V závěru.... jsem zvědavá, jak dlouho budu jezdit na kongresy jen za osobním rozvojem, a kdy z toho budu chtít hlavně setkání s přáteli v hezkém prostředí 😁

Ach ty začátky

Když se blížil konec mých 'posledních prázdnin v životě', vůbec jsem si to nechtěla přiznat. Po 5+8+6 letech studia (matematická vložka k procvičení vašeho mozku) mě jako čeká konec studentských let a nastane čas práce? Jako že budu DOSPĚLÁ?😵

A když byl víkend před nástupem, obepsala jsem spousty svých přátel zprávami s dotazy, jaký byl jejich první den, čeho se mám bát a co se mám učit?!

Každý měl trochu jiné zážitky a bylo mi spíš řečeno, že pak se budu učit za chodu a teď ať si dám klidně ještě klid. A nejlepší byla zpráva od kamaráda "tak to si dneska dej pořádnýho panáka" 😎
Panáka jsem nechala až na pondělní večer, abych aspoň věděla, co mám zapíjet 😇

PONDĚLÍ RÁNO - NÁSTUP
V pondělí jsem velmi rychle musela naskočit do rozjetého vlaku. Pro mě úplně nový nemocniční systém a rovnou jsem dostala přidělené pacienty, které se mnou doktorka prošla a hned mi říkala, co kam psát. Zabralo to asi jen hodinu, ale bylo to pro mne takové množství nových informací, že mi div nepraskla hlava.

A stejně nejdůležitější část dne byl oběd a ten byl vynikajicí. V dalších dnech jsem pochopila, že se mi pracovní doba rozdělila na 'Co musím udělat před obědem' a 'Co počká na po-o'...🙌

Už třetí den si mě vzal jeden doktor na výpomoc na příjem. Tam jsem pochopila, proč je dobré do hlavy dostat celou medicínu a neztrácet čas googlením, co je který prášek a na jakou nemoc neopomenout při diferenciální diagnostice (jako v Dr.House, jaká choroba při daných problémech přichází v úvahu). Navíc jsem byla hrozně pomalá a u fyzikálního vyšetření byla až moc poctivá.

Zbytek týdne jsem se starala o mé pacienty, tiskla si a opakovala přehledy léků a snažila se prakticky používat znalosti ze školy. Je to těžké a možná ještě těžší, než jsem si představovala😖

Nemohu si ale stěžovat na mé pracovní okolí, i když se na všechno zeptám třikrát, všichni mi poradí a pomůžou.  Navíc jsem konečně naměřila tlak rtuťovým tonometrem 👍👌 On je totiž rozdíl ho měřit na čtyřlůžáku se 6ti mediky a pobíhajícími sestrami, nebo na jednolůžáku, kde vás nikdo neruší, protože paní doktorka přeci pracuje 😀

Zapíjení přežití prvního pracovního týdne

Ale teď upřímně. Jako studentka medicíny jsem byla lajdák a i mé známky o tom vypovídaly. Jenže já nesnášela systém výuky na 1.LF a ještě víc jsen nesnášela zahlcování detaily v oborech, které nevyužiji snad ani na konzilia. Teď se ale chci snažit. Fakt se chci a musím se začít rychle adaptovat na pozici doktorky, abych si nikdy nemusela vyčítat, že jsem toho mohla vědět a udělat víc. Chci být dobrá 💪

A ani nevím, zda nakonec budu rehabilitační doktorkou, protože abych se teď 3 roky (nezahrnující případnou mateřskou) snažila být dobrá v interně... tak asi se mi nebude chtít začínat 'od nuly' v rehabilitaci 😅 Vše ukáže čas, kam mě mé sny zavedou!

Vzpomínky na první den vejšky

   Jak se pomalu přiblížil začátek nového akademického roku, tak si dovolím zavzpomínat na můj první den na medicíně.

   Je tomu krásných šest let, kdy jsem v neděli večer ulehala do postele na Švehlově koleji a byla jsem mega nervózní z následujícího rána.

   Hned v pondělí ráno jsme s naším kruhem začínali praktiky z anatomie. Pamatuji si doteď, jak na nás vyučující (doktor) a lektor (student vyššího ročníku) nahrnuli strašně moc latinských pojmů a do toho vzali do ruky klíční kost a začali na ní ukazovat hrbolky a dokonce se každý nějak jmenoval (anatomie vás naučí, že každý záhyb kosti se nemusí cítit nešťastný, že by neměl své jméno 😂)

    Pak přišla ta nemilá část, kdy si nás rozdělili na dvě půlky a nechali kost kolovat a každý měl říct, co si zapamatoval. Přede mnou byli asi čtyři spolužáci a všichni ta latinská slovíčka házeli, jak kdyby se je učili už od školky😦. Připadala jsem si jako blbka a když jsem se dostala na řadu, nějak jsem aspoň něco ze sebe vymáčkla. Ale výkon to teda nebyl.

   Po konci hodiny jsem hned vyhrkla na kámošku, že co to jako mělo znamenat, že to tak dává. A ona mi říkala, že jsme na tom všichni stejně a že si taky nebyla ničím jistá.

   A abych byla upřímná, pondělní večer byl jeden z těch nejdelších za celý můj prvák. Seděla jsem v posteli s Čihákem a jeho učebnicí anatomie a učila se ty debilní latinské názvy směrů a různých útvarů.

   Spolubydla se mi smála, že jsem hrozná šprtka, když se už první večer učím (jó, kéž by mi šprťáctví vydrželo dýl než na první večer). Ona měla ve výsledku štěstí, že měla praktika až ve čtvrtek, a to z důvodu, že už v úterý jsme měli přednášku z anatomie, kde nám tyhle pojmy řekli hezky pomalu a polopatě.

   Znáte tu scénu s anatomickými pojmy v Básnících? Ono to tak fakt je, a i když někdo ze spolužáků vypadá orientovaný, všichni jsme stejně dezorientovaní jako Štěpán.

   Ale asi žádný jiný předmět na mě v prvnim semestru velký dojem neudělal. U histologie doteď nechápu, proč jsme se ji neučili nějak praktičtěji. A biofyzika byla prostě fyzika, to bylo jak přednášky ze zájmu😍

Platelet party! Nikdy si nezapomeňte užít i zábavu na vejšce, ten stres se pak zvládá lépe 😀

   Na závěr pro nováčky nastupující na medicínu: bude vám to připadat jako hrozně moc informací na první dny...ale věřte, že i když tempo bude neustále narůstat, naučíte se v tom chodit. A nestresujte se, že třeba neexcelujete jako na gymplu, tohle je prostě něco úplně jiného a přežijou ti nejotrlejší, ne nejchytřejší (i když inteligence samozřejmě zvyšuje šanci na úspěch 😁 )

Nestresujte se, vstřebávejte,

vaše Medička na strojárně 

Psaní a dopsání bakalářské práce

   Většina vysokoškoláků potřebuje pro získání titulu napsat a obhájit diplomovou práci. Medici ale nemusí, protože mají státní rigorózní zkoušky, kdy si „užijí“ 6 státnic a i bez zpracované rigorózní práce pak dostanou titul 😇 (platí pro tituly MUDr., MDDr. a MVDr., ne pro studia po dokončení Mgr., ti musí zpracovat i rigorózní práci). A kolikrát jsem se setkala s názorem: „Vy nemusíte nic psát? A navíc to máte rozděleno na 6 částí? No to se máte! Já musím napsat 30 stránek práce a k tomu mám státnice v jeden den, prostě všechno dohromady!“ Vždycky mi tohle vyvolá úsměv na tváři, protože jinak bych se musela smát, až bych se za břicho popadala 😊.

 

   Pro mediky nemusím vůbec popisovat náročnost každé z šesti státních zkoušek. Ostatním to mohu přiblížit asi tím, že každá zkouška má průměrně kolem 200 otázek a učebnice jsou tlusté, jako byste v nich chtěli vylisovat všechny trojlístky z lesa o rozloze 30-ti hektarů 😓. Každopádně, až za sebou budu mít bakalářské státnice, stejně přijde další srovnání. Minimálně už teď se dá nastínit nevýhoda, že na medicíně vás zkouší lidi, které vidíte poprvé v životě (a oni vás). U „nemedických“ státnic s obhajobou vás už někdo (minimálně vedoucí vaší práce) trochu zná, a nejlépe, když vás tam znají všichni z ústavu, plus jim na začátku prezentujete svou práci, čímž už se trochu rozmluvíte 😏.

   A jelikož jsem se letos na strojárně konečně dostala až do třetího ročníku, bylo jen na spadnutí, abych si našla téma k psaní své bakalářské práce. Pokud jste četli mé dřívější články, tak víte, že vedoucího jsem si teoreticky vybrala už před rokem, kdy jsem se k němu hlásila na jedno vypsané téma. Nakonec jsme si ale v únoru téma změnili a já psala o něčem úplně jiném. Můj vedoucí je hrozný miláček, který mi občas i volal, jak se mám, jak jsem pokročila a zda mám čas psát. O mou práci se velmi zajímal, protože od ní zřejmě čekal rozvoj problematiky, kterou se v posledních letech dost zabýval a je spojená s medicínou. Bohužel já necítila až takovou nutnost, abych se svou bakalářkou přišla na nějaký mega objev, a tak jsem ho asi i trochu zklamala. Jenže psát bakalářku během dokončování posledních státnic, a pak hlavně v létě po úplném ukončení medicíny, no asi si umíte představit mou chuť trávit čas u počítače při pročítání zahraničních článků.

Za tisk a vazbu bakalářky jsem dala celkem dost peněz, ale neodolala jsem možnosti udělat si jednu kopii navíc i pro sebe 😊

   Moje práce nakonec propojovala medicínu a technologie (protože jsem přecijen na ústavu technologií, ne?!😂). Měla jsem teda problém, abych tam nacpala více těch technologií prostřednictvím nějaké výroby a povrchových úprav a nezabředávala až moc do medicíny. Protože bylo najednou krásné, když aspoň něčemu jsem rozuměla a nemusela si hledat zdroje na vysvětlení nějakých principů.

   Navíc jsem s vedoucím i během června jela na exkurzi, kde jsem se dozvěděla spousty nových věcí a taky viděla realitu kolem problematiky, o které jsem v bakalářce psala. Musím říct, že na strojárně mě asi nejvíc bavila místa, kam jsem se díky výuce dostala, a kam bych se normálně nepodívala. Zároveň v jednom podniku při zjištění mých dvojích studií mi skoro nabídli, že za rok by se jim někdo jako já hodil a že bych mohla jezdit po celém světě. Což samozřejmě zvedne sebevědomí každému, ale teď si zatím zkusím tu „obyč“ práci doktora v klasické nemocnici 😛.

Jak u mě probíhalo psaní bakalářky?

   Napřed jsem začala vymyšlením samotných kapitol. Díky velkému záběru mého zadání jsem ale zhodnotila, že na každou kapitolu zvlášť by se dala napsat kvalitní diplomová a někdy dokonce i disertační práce. Tak jsem nakonec propadla depresi, že nebude až takový problém zaplnit 40 stránek, jako spíš to napsat stručně tak, aby to pořád mělo odbornou hloubku😥😱. Což pak i vedoucí rozebíral, že někde by toho chtěl asi víc, jenže mně přišlo, že pak bych se dostala fakt až moc do hloubky. Prostě se mi ověřilo, že když se člověk do nějakého tématu ponoří, tak zjistí, že je stále co nového objevovat.

   Kapitoly jsem nepsala moc odděleně, spíše jsem psala zrovna to, co jsem chtěla a k čemu jsem v danou chvíli měla zdroj. Proto jsem to na závěr musela dost procházet a sjednocovat, aby se v tom čtenář mohl lépe orientovat a neměl něco řečené desetkrát a něco ani jednou.

   A taky jsem se trochu přestávala snažit, když jsem narazila na nějaké cizí bakalářky (či dokonce diplomky), které svým obsahem byly jak krátké, tak plné doslova blitek... Že se v diplomových pracích doslovně nesmí opisovat cizí, to je nepodkročitelná podmínka (i když někdo by nás mohl poučit o její podkročitelnosti😡), ale že by ta práce měla mít trochu smysl, to už v tom množství prací prostě uhlídatelné není.

   Kamarádka mi říkala, že když měla psát svou diplomku, najednou pochopila lidi, kteří nějakou školu nedodělali jen kvůli tomu. A taky jsem to pochopila. Napsat nějaký smysluplný text o dostatečném počtu stran. To prostě není sranda, a když není motivace a nějaký bič, tak se to dá odkládat tak dlouho, že ani v domově důchodců nebude napsaný Úvod.

   Vytisknutí práce a její vazba je sice krásný počin, protože už máte prostě hotovo. Ale teda stojí to tolik peněz, že to vypadá jako zlatý důl. Až mě napadlo, že vlastně pro zisk titulu ty peníze prostě potřebujete 😅 Jenže vyvolat se to musí a ten pocit při podepisování prohlášení a finálním odevzdání je krásný. Fakt krásný.

   Navíc se mi již dostal do rukou posudek od oponenta. A mám z něj takový zvláštní pocit, jako když si přečetl jen asi 2 kapitoly ze zhruba šesti 😂. A když se dívám na různé posudky dostupné na internetu, tak mě trochu zaráží spíše hledání chyb, než že by měl být posudek objektivní a hodnotit plusy i mínusy (snad vždy nějaké plus je 😃). Tím si nechci stěžovat, pořád mám pěknou práci k obhájení, ale zdá se mi, že v dnešní době se nějak přestalo chválit? Jsou na studenty opravdu kladeny tak velké nároky, že se pak i jejich obyčejné znalosti a vypracované seminárky berou jako samozřejmost, které nestojí ani za jedno kladné slovo? Asi jsem už trochu zahořklá, ale budu si stát za tím, že i kladné hodnocení je hodnocení, a které by někdy mělo zaznít. Tečka.

Tak hezký název hotelových mýdlíček jsem ještě neviděla, navíc krásně ladily s koupelnou.

   Letošní léto mám „poslední prázdniny v životě“ a teda vůbec nedopadají dle mých plánů, něco se trochu protáhlo a někde se zase něco zkrátilo... Ve finále jsem si zatím skoro nic z velkých plánů neužila. Naštěstí jsem už aspoň byla u moře. A když člověk fakt potřeboval narychlo zahodit mozek, stalo se i Bulharsko rájem na zemi. Za celých 12 dní jsem nedělala NIC, velké NIC 😎. Mým vrcholem dřiny bylo přečtení knihy Muži, kteří nenávidí ženy, do které jsem se tak začetla, že jsem jeden večer četla až skoro do rána.

Výhled na moře... to chceš!

   No a v závěru, jak že to mám se státnicemi na strojárně? Bakalářka napsaná a odevzdaná…bohužel mi ale chybí jeden předmět, na který jsem potřebovala odevzdat nějaké úlohy k zápočtu, ten mi ale musí dát jeden konkrétní učitel s dovolenou skoro až do konce srpna. Tedy jsem to nestihla včas na přihlášku ke státnicím. Hlavu si z toho nelámu a možná jsem i ráda, že se teď nemusím nic učit (dobře, měla bych se něco učit kvůli blížícímu se nástupu do nemocnice😬). Bakalářku si však v září obhájím, abych aspoň s ní měla klid v duši. A snad si mě nevychutnají už jen za to, že jsem si tam „veledůležitě“ napsala před jméno titul MUDr., protože když to máš, tak to ukáž! Spíš jsem chtěla, aby chápali, proč jsem psala to, co jsem psala.

 

Cedule, kterou bych pořídila do každé domácnosti! 😋

PS: říkejte lidem ve svém okolí komplimenty, nic vás to nestojí a druhé to potěší 😘
Např. jste super, když jste dočetli článek až sem!

Vaše Medička na strojárně

Závěr všech závěrů

   Hurá, tak jsem se dočkala dne, kdy se z medičky na strojárně stala doktorka na strojárně! (už to nezní tak hezky😅). Když se po celé dlouhé roky cítíte jako velké nic (vaši přátelé mezitím zapíjí své Bc., Ing., Mgr., svatby, děti….a vy můžete přispět leda historkami z nemocnice 😩), a pak konečně dostanete svá písmenka MUDr. a víte, že už vám je nikdy nikdo nevezme, že už vás nevyhodí na nějaké blbině a nebudete se muset naléhavě poohlížet po jiné cestě životem. Je to mimořádně nádherný pocit a užívám si s ním každou další minutu.

   Poslední státní zkoušku jsem měla z interny. Hrozně jsem se toho bála. Ve výsledku mi přišlo, že toho množství učiva bylo nejvíc ze všech státnic, a docela i rozdílné tématiky, tedy při naučení nějaké části se ta druhá nedala jen tak odhadnout. Sice jsme loni měli půl roční stáž z interny, jenže při nepoužívání těch znalostí se nám z hlav vykouřily prakticky už před začátkem šesťáku.

   Učení mi vůbec nešlo, neměla jsem žádnou sílu a žádnou motivaci (šance vylosování 1:100 u každé otázky mi nebylo po chuti). A i když jsem vystřídala spousty míst k učení, nikde to pořádně nešlo. A jediné, díky čemu jsem nezmagořila, byla pravidelná dávka seriálů (u závěru Průměrňáků jsem dokonce brečela a nevím, jak velký podíl na tom měl jen ten seriál 😑).

   

antistresové morčátko 😍😍😍

   Na státnici jsem se dostavila s pocitem, že snad se komise nebude vůbec ptát, protože jinak nemám šanci. A nakonec se komise ptala a ptala se dost 🙈. Ale vždycky jsem nakonec došla k odpovědi a ve výsledku to bylo i příjemné, že ty naučené znalosti se díky jejich otázkám uložily do hlubších souvislostí. Když mi pak podávali index a potřásli rukou, že nyní se stávám doktorkou, bylo to velmi zvláštní. „Opravdu se to děje?? Po tolika letech stresu, ponocování a řečech, že jsem hrozně blbá a co že tu vlastně dělám?!“ 😱

   O studiu medicíny se dá říct spousty věcí. Moje názory jsou spíše z pohledu průměrného studenta, který nikdy neměl stipendium a párkrát „zářil až v září“, ale na naší škole se za to absolutně nestydím. Protože to vůbec nevypovídá o tom, jaký kdo bude v budoucnosti doktor. Znám tolik chytrých lidí, kteří taky měli s nějakými zkouškami problémy, či dokonce prodlužovali... Ono se to prostě stává!

   Dále chtě/nechtě, na studia padne spousta času, který si musíte někde ukrojit, ať už ze spánku, sociálního života, koníčků… bez oběti se to neobejde. A třeba dost kamarádů nepochopí, že měsíc před zkouškou nechcete na jeden večer do hospody: „proboha, vždyť to máš až za měsíc! To to chceš umět lépe než zkoušející?!“ A nechtějte vidět jejich výrazy, když jim řeknete, že vás vyhodili a možná jste tomu vlastně dali málo času. Ale jasné, všichni známe i takové, kteří řeknou, že jeden den a nocovka stačily… no někdo to štěstí má a někdo (většina) ne.

   Nebudu lhát a řeknu, že chutí to vzdát bylo dost a dosti, paradoxně nejvíc jich bylo s blížícím se koncem. Ale když už jsem si na konci třeťáku řekla, že to studium nezahodím a musím ho dokončit… musela jsem si to říkat dál i v šesťáku: „přeci těch 6 let nehodíš do koše...“😓

   V závěru ale musím medicínu i pochválit. Poznala jsem na ní spousty skvělých lidí. Ano, není to nejlepší argument, lidi se dají potkat i na jiných školách.. ale víte, jak to je se společným utrpením? To sbližuje 😏, a když vás na škole trpí hodně, vytvoříte si silná pouta i s někým, se kterým třeba mluvíte poprvé v životě (true story, s jednou holčinou mi přátelství začalo stěžováním si na patologii a teď je to jedna z mých nejbližších).

   Navíc, od třetího ročníku se pomalu začínáte dostávat do nemocnice a zjišťujete, jak to tam funguje z té druhé strany. Což je naprosto nedocenitelné. Vždycky když pak někde nadávají na doktory, zapojíte se do diskuze a připomínáte jim, že jsou to taky jen lidé a když jsou třeba už 6 hodin na nohou, je očekávatelná jejich potřeba krátké pauzy (i kdyby třeba měli jen koukat do zdi, nebo si potřebovali odskočit na záchod). Pořád slýchávám, jak „být doktor“ není zaměstnání, ale poslání… já na to třeba takhle nekoukám, beru to jako zaměstnání s hlubším smyslem pomoci lidem, ale pořád je to zaměstnání, které nemůže tvořit 24hodin/365 dní v roce.

   Děkuji vám za čtení a ráda budu psát dál, nejen s vývojem závěru strojárny, ale také se chci s články vracet k mým zkušenostem minulým.

Vaše Medička na strojárně (navždy)

nyní pracující na své bakalářské práci 😝

Jak si uvědomit, na čem opravdu záleží

   Ani nevím, kde bych začala se svojí myšlenkou. Měsíc červen mě dost nakopal do zadku. Z hlediska školy je to pro mě peklo, nevím, kam dřív skočit. Taky už mě napadlo strojárnu o rok odložit, protože poslední dva zápočty mi berou dost síly a času, který bych potřebovala na bakalářku.

   Ale všechno je to houbeles nakopávání oproti dnešku!

   Dnešek začal krásně, jela jsem na výlet do krásného města, za slunného počasí jsem si dávala kafíčko a dortíka, procházela se po zámku s výhledem...
   Jenže při přejíždění z města do města došlo na zatím můj nejhorší zážitek v životě. Byla jsem na místě spolujezdce, když do nás ze strany vrazilo auto. Pamatuji si jen záblesk zelené šmouhy vpravo, pak sekundový moment pocitu, že je se mnou konec... a pak 10 sekund, kdy jsem netušila, co se děje.

   Bouchly mi airbagy ze všech stran hlavy a já jen cítila hrozný smrad a bolest hlavy vpravo. Naštěstí se mi nic nestalo, a ani řidičovi, ani nikomu z druhého auta.

   A to je právě to ono! Když nejde o život, jde o hovno!!!🙏🙏🙏 Když se Vám v životě nepovede nějaká drobnost (či i něco, čemu přikládáme velký důraz), tak bychom se z toho neměli stresovat. Protože je zbytečné si naše krásné nervy ničit něčím, co za pár dnů (popř. měsíců) může být jinak. Kdežto zásahy na zdraví a nebo na životě, s těmi je to už zlé.

 Foto, kdy jsem skoro 5 minut obdivovala barvy na pávovi a užívala si dne

   Já vím, píši Vám klišé typu: "važte si života a zdraví!" apod.... ale ono to tak fakt je! A život mi to dnes opět ukázal (jak radši bych si o tom jen četla).
   A mohu jen říct, že ona je to fakt pravda. A nepřeji nikomu, aby se k tomu musel dostávat podobnou cestou. Je to nepříjemný zážitek, který mi ale i ukázal, že ač jsem neuvěřitelný stresař a panikář, v danou chvíli dokážu jednat a řešit, co se musí.

   Teď si dávám panáka na uklidněnou a vypisuji se z duše. Snad Vám to trochu zmírní stresy z příprav na zkoušky a státnice, protože na ty je víc pokusů než kolik máme životů 😉

Vaše Medička na strojárně,

která si už z té školy nervy dělat nehodlá!

Vltava run

 Tentokrát jdu psát článek úplně mimo školu. Ze dvou důvodů: Zaprvé, život není jenom škola, a tak není potřeba o ní pořád číst, a zadruhé: protože prostě chci 😎

 Minulý víkend se konala velká běžecká akce zvaná Vltava run. Jedná se o štafetový běh pro 6-12ti členné týmy. Začíná se na Šumavě v Zadově a běží se trasa co nejblíže samotnému toku, rovnou až do Prahy. Celá trasa je rozdělená na 36 úseků, a každý člen si z nich 3-6 (dle počtu členů) vybral.

 Můj kamarád z medicíny už na podzim začal dávat dohromady tým a nakonec se mu to i úspěšně povedlo. Vtipné bylo, že asi jen on znal všechny členy, a ve zbytku jsme se dost seznamovali v autech cestou na jih. Nakonec ale musím říct, že jsme vytvořili super tým, kde jsme se nehecovali k běhání nad své limity a naopak jsme se podporovali v tom, že je to přátelská událost a chceme, aby se to hlavně "nějak" uběhlo. V týmu ale i tak bylo dost dobrých běžců a tak jsme skončili s celkovým časem v první půlce a já jsem na nás všechny moc pyšná 💪💪💪

 Na akci jsou mezi jednotlivými úseky místa předávek. Mezi nimi zbytek týmu jezdí v autech (což je asi jediná věc, která se mi na akci nelíbí, tedy že člověk najezdí hrozně moc kilometrů v autě). My měli jedno osobní auto a jednu obří dodávku, ve které se naštěstí hromadící se smradlavé věci lehce ztratily z dohledu i dočichu...

 Celá akce má pro vás tři opakující se části. První částí je odpočinek, když zrovna nejste v autě vyhazujícím a nabírajícím běžce. Já jsem například začátek závodu ještě proválela v kempu na karimatce (šetřím síly, ne? 😎). Další částí je právě sezení v autě, které neustále přejíždí mezi místy předávek. To si pak krajinky užijete jen z auta, a pak rychle jdete ke startu vyhlížet dobíhajícího běžce. Musím však říct, že mě vždycky zahřálo u srdce vidět někoho z našeho týmu dobíhat k místu předávky. Jak na nich byla vidět ta radost ze zvládnutí úseku, která se přenášela i na mě. A poslední část je váš samotný běh! Tato část je krásná tím, že konečně hýbete končetinami a pohybujete se vlastním tempem. Navíc se běží podél přírodních scenérií, a je krásné, že běžec si tyto výhledy užívá naživo a nefotí si je. Nadruhou stranu je nutné tuto část zvládnout, protože na vás spoléhá zbytek týmu a vy je nemůžete zklamat.

 Během dne bylo krásně a já byla dost šťastná za můj úsek, který vedl i dost schovaný pod stromy, tedy mi při běhu bylo akorát. Jen teda cílovou rovinku jsem očekávala již asi poslední 2 kilometry a už jsem se fakt nemohla dočkat doběhnutí. Říkala jsem si, že když si takhle vedu na prvním úseku, jak to bude vypadat na dalších dvou 😩

 K večeru začala padat mlha a krajiny vypadaly o to tajemněji

 Můj večerní úsek začínal kolem 23.hodiny večerní a trasa vedla do Českých Budějovic. Vyběhla jsem plná sil na úsek dlouhý 10,7 kilometrů a hrozně se divila, že jsou na tom moje nohy celkem dobře. Trasa byla velmi dobře značená svítícími a reflexními prvky, a na některých odbočeních byli i dobrovolníci naznačující změnu směru. I tak se někdy stalo, že přede mnou i za mnou byla jen tma, a jediným svítícím objektem byla má čelovka a blikající náramek.
 Nejlepší ale bylo, že spolužák z Budějovic znal mou trasu běhu, ptal se na čas vybíhání, a jel mi naproti na kole. Bylo velmi milé, když jsem na něj asi v půlce trasy narazila. Jel se mnou až do konce, a tak jsem se cítila i mnohem více v bezpečí, plus mě to motivovalo běžet v lepším tempu. Navíc mi povídal, jak skoro celý den místo učení prospal, a pak večer mamce povídá, že jde do města hledat kamarádku, co tam zrovna běží 😂
 Kdyby si to daný spolužák někdy přečetl, tak mu zde vyjadřuji velké díky, protože byl ten běh hned o tisíc procent zábavnější. A navíc je to velmi chytrý spolužák, který má se mnou asi nekonečnou trpělivost, oslovuje mě snad jen příjmením a i tak vím, že mě má rád. Je to jeden z budoucích praktických lékařů, ke kterému bych se nikdy nebála přijít 👍

 Po odběhnutém nočním úseku jsem se připojila ke zbytku zrovna neběžících lidí, a dala si asi 3 hodiny ve spacáku pod noční oblohou. Ráda bych napsala, že jsem šla spát, jenže po běhu jsem byla tak nabuzená, že ke spánku jsem se moc nedostala 😔
 Ještě v noci jsme se ale museli znova sbalit a vyrazit na obměnu pár členů. Což se zvládlo celkem rychle, a tak mohlo dojít i na další 3 hodiny (už konečně) spánku, kdy začínalo ráno, a tak i spacák trochu oschl z předchozího namočení rosou.

 Před mým posledním úsekem jsem měla ale pořád hromadu času, a tak jsme se přesunuli k poslednímu velkému předávkovému místu, kde jsem se ještě hezky opalovali a někdo si dal i koupačku ve Vltavě. A co jsem dělala já? Učila se kardiologii 😭😭

 Můj poslední úsek přišel někdy v odpoledních hodinách a myslela jsem, že pod dávkou sluníčka asi někde na trase umřu. Myšlenky na zbytek týmu mě ale hnala dál. Čas nebyl tak důležitý (protože nejsem zas takový běžec), ale poctivé dokončení bez odfláknutí má pro mě velkou hodnotu. Po doběhnutí ze mě strašně lilo a když mi kolegyně polila hlavu a krk vodou, cítila jsem to jako zázrak.

 Po poslední předávce jsme se rychle dopravili na parkoviště v Praze, setkali se s posádkou druhého auta a v týmových tričkách šli čekat před finiš na posledního běžce. Posledních  cca 100 metrů totiž může dobíhat celý tým, čehož jsme využili, a musím říct, že ta euforie najednou pohltila celé mé tělo a místo běhu mám pocit, že jsem do cíle letěla. Najednou nám v cíli dávají na krk medaile, blahopřejí k doběhnutí a ještě jsme dostali šampaňské, kterým nás kamarád pěkně postříkal 😇

Nemůže chybět ne moc hezká fotka velmi povedené medaile 😇

 Celou dobu jsem tvrdila, že mi tento běh jednou asi stačí. Kapitán našeho týmu mi ale řekl: "To tvrdíš teď. Za týden už si zas řekneš, že bys do toho za rok šla znova!" A neměl pravdu... řekla jsem si to už druhý den 💚 Jen za rok těch 360 kilometrů musíme dát o chlup rychleji!

"Klinická" biochemie

   Předmět Klinická biochemie byl na naší fakultě dříve vyučován v pátém ročníku. A bylo to asi lepší, než teď v šestém, kde týden takového předmětu společně se zkouškou může být velmi vyčerpávající.

   Celý týden jsem všem vychvalovala, v jakých hezkých prostorech máme přednášky... byla to totiž velká posluchárna, kde byly velké stoly pro všechny a pohodlné židle (ne lavice, nebo dokonce zaklapávací lavice = velké nepohodlné zlo velkých přednáškových sálů 😓). Na to mi kamarádka později řekla, že je vlastně dost zoufalé, když beru samotné prostory jako největší plus stáže 😂

 

   Otázky z tohoto předmětu s hromadou zvířecích razítek, protože tu bylo tolik nudných stránek textu, že měla razítka dost práce, aby je trochu rozveselila 🐾

      Všichni jsme cítili sílu důležitých otázek, které se týkaly například iontů a acidobazické rovnováhy. Protože podobné otázky se opakovaly i v jiných předmětech, ale byly to přesně ty otázky, které jsme si nikdy nechtěli vytáhnout. A tady jsme se těm detailům mohli pořádně věnovat. Už nešlo jen o to, naučit se referenční hodnoty a možné negativní účinky hladin "nad" a "pod". Museli jsme se více zamyslet nad tím, jak se všechny ty parametry vzájemně ovlivňují a nemůžeme tedy korigovat jedno a nesledovat i to druhé.
   A zároveň jsme všichni pociťovali naprostou zbytečnost otázek na nějaké laboratorní metody, které asi nikdy ani nevyužijeme, a taky některé laboratorní parametry, které asi zapomeneme už po zapsání známky do indexu 😀

   Nikdo jsme ani moc nechápali, k čemu je z týdenního předmětu zkouška o 60-ti (a celkem výživných) otázek, a přednášky jsou naopak dosti nezáživné a občas až přehnaně nahuštěné informacemi. Ale nemohu říct, že všechny. Našly se i světlé chvilky a pozornost udržující vyučující... ale hodilo by se toho víc. Když jsem se po přednášce na metodu FISH rozplývala nad posledním snímkem prezentace s barevnými rybičkami... došlo mi, že asi nemám mozek zaměřený na chemii a laboratoře 🐠🐟🐠

  V sobotu 28. 4. jsem si ještě šla užít poslední studentské chvilky na Pražský majáles. Který tu nehodlám kritizovat, neb se ho snažím brát jen jako festival. Když se totiž člověk koukne na to, jak se pomalu zmenšuje studentská zóna a ubylo univerzit účastnících se volby královské dvojice.... mluví to trochu za vše. Ale takový koncert mé srdcové kapely UDG jsem si tak užila, že mě od skákání ještě dva dny bolely nohy 😜 Pokecala jsem s dosti lidma, zatrsala i na jiné kapely a vyřvala si hlasivky, že jsem do druhého dne chraptila.

   V neděli však přišel čas na to, abych rozjela drsné učení chemie! Táákže jsem si pustila film Pobřežní hlídka, a i když je to úplně přesně taková hovadina, za kterou se to vydává... bylo to o tolik lepší než ta nablblá chemie 🙅 Prostě to chceš, Dwayne Johnson zachraňuje pláž, město a div ne celý svět! Každopádně filmy a seriály mi pomáhají trochu tlumit stresy ze zkoušek (opravdu to mám se stresem teď ke konci semestru horší, protože už jsem tak líná se cokoli učit, že představa učení se na druhý pokus mi před zkouškou nedá spát 😨 )

 

   A nakonec zkouška neproběhla tak hladce, jak bych si mohla přát. Ale to mě nezastavilo od velkých oslav! Byla jsem na mašinkách stylem All you can eat a bylo to hrozně super. A když už jsme se naprali mega dávkou řízečků, hranolků a jiných masíček, tak přijel poslední vláček se sladkým. Protože na sladké se vždycky místo v žaludku najde, musela jsem všechny druhy ochutnat a některé si dát dvakrát 🍰

Mějte taky hezký sladký víkend 💚

Prokrastinační žvásty

Poslední týden jsem měla relativně dost času a tak jsem si ho náramně užila a teď jsem měla chuť a čas o tom napsat. Sice při zpětné rekapitulaci některých dnů se člověk cítí jako alkoholik, ale v rámci studentských let se to tak brát prostě nemůže😂

Aneb začtěte se do článku tak špatného, že jsem ho nazvala žvásty, abyste nečekali nic velkého, ale jen vyplnili prokrastinační chvilku!
V týdnu jsem dělala menší zkoušku na strojárně a tu jsme pak hezky zapili. Jenže večer jsem ještě měla lístky do divadla. A tak jsem svému doprovodu psala zprávy, aby mě na mé trase tramvají odchytl co nejdříve, a taky mě to psaní udržovalo trochu při smyslech. Prostě větší dávka panáků v krátkém časovém úseku a pouze s trochou brambůrků jakožto jídla za posledních 8 hodin, no muselo to udělat své. Najednou mi přišlo, že v tramvaji mají všichni stejně dobrou náladu jako já. Že se všichni usmívají, a to nejen při pohledu na můj stupidní výraz „všechno je tu božííí“, ale třeba je jim taky fajn.

Po pár zastávkách mě naštěstí odchytl doprovod a já už se mohla uklidnit, že kdyby náhodou došlo na „autopilota“ (tedy stav, kdy sice vypadáte, že vnímáte, ale vy o sobě nemáte nejmenší tušení a později máte v-okno), má se o mě kdo postarat a neskončím třeba pod koly nějakého auta. Naštěstí na tento stav nedošlo a já už jen pomalinku střízlivěla.

V divadle jsem se hned vrhla na kamarádku z gymplu, která tuto hru režírovala a cítila jsem se chvilku hrozně důležitě, že takovou osobu znám. Hra byla o večírku 7-mi chlapů, kteří během hry panákovali a hráli, jak jsou opilí. Mně to pak připadalo o mnoho vtipnější, než kdybych to viděla neposilněná😏

Druhý den měl být už klidnější a pracovitější, dokud se ale nedohodla hospoda. A i když tak zabijete večer, kdy jste třeba mohli napsat aspoň stránku své bakalářky, stejně si zpětně říkáte, že by takových akcí na poslední chvíli mělo být více. 🍻

A v pátek jsem potkala kamaráda, co mi povídal o semináři z psychiatrie, kdy se z něj cítil celkem nešťastně a chtěl se vypovídat. Tak jsme si pak dali ještě panáka Becherovky na uklidněnou 😜 A večer jsem byla na náplavce se spolužákem z gymplu, a tak jsme si tam museli dát pivo, protože co lepšího si dát na náplavce při západu slunce.

 
No a abych si celý týden ohledně zdraví vykompenzovala, dala jsem si v sobotu běh. Jo ale kdyby jen normální běh. Totiž, před týdnem sdílel jednu fotku můj nový kamarád z univerzity, a to fotku s letošním vzhledem medaile Pražského půlmaratonu. Tak jsem celý týden přemýšlela, zda teda poběžím, ale bohužel jsem na to neměla moc finančních rezerv a lidi nebyli zas tolik nemocní, aby své registrace prodávali 😅 Ale nakonec mi tento kamarád registraci sehnal, bohužel mi to psal dost pozdě večer a já jak jsem byla unavená, tak jsme se moc nedohodli. Začali jsme to pak řešit hlavně ráno. Takže nakonec jsem si registrační číslo přebírala půl hodinu před začátkem půlmaratonu 😨

Běh samotný jsem si velmi užila, pustila jsem si oblíbené písničky, a naprosto vypnula mozek. Jediné, na co jsem myslela, bylo, abych to nepřepískla s tempem a běžela dost „pomalu“ na to, abych těch 21 km i doběhla. Počasí vyšlo krásně a tak se spousty lidí přišlo na běžící davy podívat. A nikdy jsem neodmítla možnost si plácnout s těmito obecnými fanoušky (žádné své konkrétní jsem neměla 😔 ). Čas jsem měla i celkem pěkný a tak jsem mohla mít o to větší radost z té krásné medaile (ano, fakt jsem běžela hlavně kvůli ní 😂 ), a také mě v cíli vyhlížel kamarád, co mi sehnal registraci, protože už dávno doběhl a asi se chtěl přesvědčit, zda do cíle doběhnu, či se spíše doplazím😝

 😍😍😍😍😍

 

Ráda bych napsala, že jsem pak přišla domů a začala dělat na té hromadě úkolů ze strojárny, jenže já si dala jídlo a hned to zalomila. Takže těžko říct, kdy a zda vůbec tenhle semestr dotáhnu do konce...

A v neděli jsem se viděla s již absolventem naší fakulty a tak mi povídal, co všechno mě v nemocnici čeká a nemine. Ale na oslavu našeho setkání jsme bouchli jen stylové Rychlé špunty 😎

Ještě před Velikonocemi jsem se dostala ke čtení knížky. Nebylo to plánované... Jsem si jednou tak jela se sluchátkami v uších tramvají a vedle mě si sednul postarší pán a naznačil mi, že si chce povídat. Sundala jsem si sluchátka a on se mě zeptal, zda podvádím. Na to jsem logicky vykulila oči a že jakože cože? 😯 A on, jestli podvádím se svou barvou vlasů, nebo je to můj přirozený odstín. To jsem se následně zasmála a přiznala, že podvádím a barvím se. Pak mi začal povídat, že takovou barvu vlasů má hrdinka v jeho knížce, a dal mi kartičku s názvem té knížky, že si ji mám přečíst, a pak mu třeba napsat, co si o ní myslím.

  Když jsem dojela do Dejvic, došlo mi, že teď mám teoreticky čas na čtení a hned jsem si šla knihu do knihkupectví koupit. Osobní doporučení autorem jsem asi ještě nikdy nedostala a i kdyby jezdil po Praze jen proto, aby rozdával vizitky s knihou, mně byla taková reklama sympatická a nebránila jsem se 😇

Vzhůru do dalších dní 😉
💚Když si umíš svůj sen představit, dokážeš si ho i splnit! 💚

Řízi, řízi, sklapel ostrý... aneb státnice za mnou

  Osobně moc nemusím statusy mediků s hodnotou zlomku doktora. Že nevíte, o co jde? Tak to nemáte v přátelích asi žadného medika! 😮

  Takový status může vypadat: 'Jsem 3/6 doktor!', no a teď, co to znamená? Záleží dle ročníku, pokud je daný medik ve třeťáku, tak má hotový třetí ročník ze šesti celkových. A pokud je šesťak, tak má hotové tři státnice ze šesti. You're welcome 😎

  A když jsem Vám to tak hezky vysvětlila, zasdílím si svou radost, že jsem 4/6 doktor (ne, pořád mám k těm zlomkům odpor 😅), aneb CHIRURGIE POKOŘENA.

  Pokud jste v začátku ledna četli můj blog, tak jste možná zaznamenali mé vyhození ze státnice. Tento článek jsem psala hlavně jako podporu těm, které někdy vyhodili a vyhodí, aby věděli, že v tom nejsou sami a není to konec světa. Na medicíně je to naprosto běžná věc (blbě se vyspíte vy či zkoušející, vzájemně si nesednete, vylosujete si blbé otázky... a tak dále včetně toho, že jste se to prostě nenaučili 🙈). Na jiné škole asi může platit podobné, ale nemohu moc soudit, na strojárně Vám například nemusí sednout test.

  Já se po tomto vyhození orientovala na zkouškové na strojárně a tam si i vylepšila náladu nějakými áčkami ze zkoušek (byla celkem vydřená a na áčka normálně nejedu, proto jsem na ně pyšná 😏). A pak přišla stáž z gynekologie, státnice z gynekologie...a najednou tu bylo asi 17 dní přípravy na druhý pokus z chirurgie.

  Že to je žalostně málo, je jasné, ale další opravné termíny až v červnu motivovaly mě i mé kolegy, abychom to teď nahrotili.

  Den "před" byl katastrofální a já si dokonce řekla o doprovod na zkoušku (taky jsem si řekla o uříznutí ruky/nohy, ale to mi nebylo splněno), protože jsem už nechtěla zažít pocit jediné vyhozené, která je najednou sama a nemá komu plakat na rameni (=jsem cíťa 😭)

 

sladká podpora na noc před zkouškou

Průběh zkoušky peklem👇

  Vylosovala jsem si otázky a na potítku jsem měla najednou úplné okno 👀. A zároveň si tam zkoušející před námi povídali, jak minulý týden někoho vyhodili a co všechno nevěděl, cituji: 'Já ani nechápu, jak se někteří mohli dostat až do šestého ročníku!' A já si v hlavě na svůj účet říkala úplně to stejné... naštěstí při hluboké depresi se otevřela nějaká tajná dvířka v mozku a já si vybavila záchytné body vylosovaných otázek. (Díky mozku 💕)

  Když vynechám část rentgenu a nástrojů, tak jako první jsem byla zkoušena z cévní chirurgie. Tam bych se nejradši propadla hanbou, jak to ze mě doktor musel páčit a já mu hrozně děkuji za trpělivost. To je tak, když si ze strachu nad jinými otázkami ani neuděláte přípravu té poslední 😊

  A pak to přišlo, z obecky a traumatologie mě měl zkoušet doktor, který mě minule vyhodil (právem, uznávám, nechala jsem se rozhodit), říkejme mu třeba lord. Třásla jsem se, a snad i pozdrav jsem řekla dvakrát, kdyby ten první náhodou neslyšel 🙈, ale pak to šlo. Řekla jsem základní definice, rozdělení, vlastnosti a najednou se na mě lord usmíval a já se začala uklidňovat. Pak mi i zapsal známku a jen tak mi vyprávěl historky z jeho mládí.

  Pořád ale nebylo vyhráno a když mě nechal jít k poslednímu zkoušejícímu na 2 otázky, tak ten zrovna nemohl. Pak měl telefonát a na chvilku odešel... mezitím lord dozkoušel posledního studenta a když zjistil, že já tam pořád čekám, tak mě dozkoušel,v půlce se teda vrátil ten s telefonátem, takže jsem si je užila hezky oba. Prostě fakt smůla nakopaná další smůlou do zadku.

  Takže jsem vyšla na chodbu zapocená snad úplně všude, ale věděla jsem, že dneska (!), dneska už mě nevyhodí!

  A ano, při verdiktu jsme všichni dostali za dva, a protože jsme všichni byli na druhý pokus, tak naše kameny spadlé za srdcí byly slyšet snad i na druhém konci planety. 💪💪💪

 

 Pak musela přijít sladká odměna a večer ještě sladší (nebo spíš sytější 🍔)

 

Takže prostě, nikdy se nevzdávejte. A to, že Vás nějaký zkoušející napoprvé vyhodí, ještě neznamená, že se tak stane znova. Naděje umírá poslední (na posledním pokuse státnice a v případě zkoušek až na třetím pokuse druhého zápisu, dřív ne!)  🙆

 

a tohle je moje poslední šance, jak si udělat přehled v základech šití, byla jsem asi fakt zoufalá 😱

Jak na gynekologii (ne)otěhotnět

Stáž z gynekologie a porodnictví měla spousty dobrých vlastností a ty je nutno chválit i veřejně 👏

Začala bych samotnými prostory, Apolinář je nádherné místo, které na vás v každém místě dýchá atmosférou. Jak o tomto místě řekla má kamarádka: "Nemůžeš odtamtud odejít, aniž by sis neudělala alespoň jednu fotku," a měla pravdu, za 4 týdny stáže jsem nashromáždila hromadu fotek 😊

Je to místo, kterému všichni budeme do konce života říkat Bradavice... (i proto, že najít občas nějaké ambulance byl tvrdý oříšek, skoro jak kdyby šlo o pohyblivé schody!)

Navíc bylo super mít zas někde šatny a netahat každý den s sebou plášť a přezůvky (protože to je jinak velmi neskladná věc, a to i do velké a nekonečně hluboké dámské kabelky!) I když byla šatna mrňavá a z převlékání se tam se stal doslova boj o život (a o nevypíchnuté oko 😖 ), tak mě každé ráno přivítala tahle nálepka a já si vždy říkala, že tou školou už nějak prosurfuji 😎

Dalším bonusem stáže byly kvalitní stáže a přednášky. Už první den na sále mě překvapilo, jak se nám doktoři hned věnují a vše vysvětlují, plus na odděleních a ambulancích jsem se též setkala spíše s aktivním přístupem, což bylo skoro až neuvěřitelné (pro nemediky - jindy se před mediky doktoři schovávají všude možně a naprosto doslovně před námi utíkají 💬)
Přednášky byly kvalitní i díky systému hodnocení, které bylo sice ke konci až otravné, ale zas jsou z toho cítit pokroky. "Hlasovací zařízení" jsme dokonce vyzkoušeli ve dvou typech, no a musela jsem samozřejmě vyzkoušet, zda fungují i ostatní tlačítka... (jo, jak dospělé 💁)

A zpátky k názvu článku. Po stáži z pediatrie jsem byla úplně zamilovaná do miminek a spolužáci se smáli, že mě to na gynekologii přejde... no a nepřešlo! A nebyla jsem sama. Je to zvláštní stav, kdy koukáte na přirozený porod a vůbec si nepřipouštíte, že to malé stvoření takhle projde i vámi... jen slintáte nad to mimi a "ťuťuňuňu" je to jediné ve vaší hlavě 💕 (tedy rada pro dětí-chtivé pány, jejichž partnerky se na "to" ještě necítí... pošlete je na oddělení šestinedělí, tam je ta mimča a spokojené maminky odbourají a už večer budou všechny antikoncepční prostředky v koši 😀 No a nebo naopak přibudou nové, účinnost této metody donucení je vlastně nevyzpytatelná......)

Následuje nuda ohledně státnice👇
Ke konci stáže probíhala praktická zkouška, u které se mě examinátor zeptal na znalosti, které jsem během stáže pochytala a já se najednou cítila mega chytrá. Bohužel daný pocit netrval dlouho, a už ten večer jsem si při učení na státnici uvědomila tu bezradnost v množství otázek (dohromady krásných 200) a nutných vědomostí ke splnění daného předmětu.
A pak nadešel onen den. Den kdy jsem se dokonce pomýlila v čase zkoušky a místo předstihu jsem přišla o chvilku později (což ale nevadilo, protože nás na ten čas bylo asi 13 a dovnitř šli zatím jen 4). Ale normálně jsem člověk, co si všechno zkontroluje minimálně 3x, tedy už tato chyba vám může nastínit, jak mimo jsem byla😐.
Asi nikdy mi nebylo před zkouškou takhle špatně. Zpětně mi došlo, že to bylo hlavně tím, že už jsem si nechtěla dovolit další selhání jako u chirurgie. Že to potřebuji dát, abych se pak mohla soustředit na opravný termín té chirurgie... a to byl najednou neskutečný tlak, který mě dostal do pěkného nechutenství.
Vylosované otázky nebyly žádnou hitparádou, ale byly tam na "výběr" i větší hrůzy, takže na potítku jsem si hezky vytříbila myšlenky a říkala si, že to snad dopadne. No a dopadlo, uf uf, gynekologie je tedy už taky za mnou a já se mohu soustředit na ty další povinnosti💚.

A jako po každé velké zkoušce, i tento večer mě čekalo uklízení. Protože ten nashromážděný bordel, jako třeba obaly od čokolád, bonbonů, hrníčky od kafe, to všechno se samo neuklidí a kdo by se tím zabýval během využívání každé minuty k učení se 👀

Závěrem
Vzhůru do posledních pár týdnů na této škole (už odškrtávám každý den 👊), a všem šesťákům přeji klidnější státnice, než jsou ty mé 👼

Elektřina a další magie

Tenhle semestr mám i předmět ohledně elektrotechnologií. Asi určitě nejsem sama, která všechno ohledně elektřiny nazývá magií a je ráda, když při zapojení fénu do zásuvky nevybouchne...

Přednášky z tohoto předmětu byly pro mě mix pocitů:

😏"Super, Kirchoffovy zákony, to je brnkačka!"

😓"Metoda smyškový proudů a uzlových...ehm, cože?"

😍"Polovodiče, diody, to mě bavilo i na střední!"

😨"Tranzistor....jasně, to je skóóóro jako diody..."

😎"Transformátor, přenáším elektrickou energii dle vinutí, pohoda."

😱"Asynchronní motor, a do háje, motor... a ještě asynchronní, to u motoru znamená sakra co?"

I když jsem se ale asi neposunula na úroveň elektrikáře, minimálně jsem se dost základních věcí doučila. A hlavní přínos, konečně jsem pochopila rozdíl mezi těmito typy koncovek do zásuvky. Vždycky jsem brala, že to je jen způsob, jak otrávit uživatelům život, když u některých se musí řešit, jak je zapojit, no a ono to má svůj význam 😂

Minulý týden jsme absolvovali soustředění v laboratořích, kde jsme měřili asi 8 úloh. No ve zkratce, vypadali jsme jako banda dementů, co se snaží pomocí kabelů oběsit propojit pár přístrojů dohromady a doufat, že z toho i něco vyjde. Trvalo to sice dlouho a vyučujícího to stálo dost nervů, ale nakonec jsme do toho nějak pronikli a pak se i stalo, že jsme něco zapojili celé dobře a sami 😎

Doma jsem pak zpracovávala výsledky a grafy a nakonec mě (již zmiňovaná) metoda smyčkových proudů na počítání začala i bavit a moc jsem doufala, že bude jako příklad u zkoušky.

  

Ale zázraky se nedějí a u zkoušky jsem měla příklad s asynchornním motorem. Sice jsem se skvěle naučila a snad i pochopila princip fungování (i když ve výstupu bych to shrnula, že je to zas magie bezkontaktního přenosu energie), tak počítání už trochu pokulhávalo... nakonec se však dokulhalo do cíle a já i přes tohle a přes ne moc super teoretické otázky zkoušku udělala 😇

A závěr? Elektrika je fakt zajímavá věc, která má svá specifická pravidla a zákonitosti, a když na ně člověk přistoupí, začne to pomalu chápat a to je úžasná věc. Mít na to více času, možná bych se do toho zahloubala více. Každopádně, tento týden mi začala i magie porodů a gynekologie, takže jdu hloubat nad jinými věcmi.

Hodně štěstí ve zkouškovém! 😘

Vaše Medička na strojárně

Doplnění ke koncovkám kabelů. Jednoduše:

Spotřebiče mají 4 třídy bezpečnosti, ale pro nás jsou důležité hlavně tyto dvě. 

Pro třídu I je specifická jen zakladní izolace a ve vidlici je i svorka ochranného vodiče. Ve znaku je uzemnění.

Pro třídu II je mimo základní izolaci i přídavná izolace, proto stačí dvoužílové zakončení kabelu (bez uzemnění). Ve znaku je dvojitá izolace.