Prostě šesťák...

Tenhle týden je zase pecka!
V pondělí jsme na stáži opět odebírali anamnézu (taková zdravotní historie pacienta) a následně to probírali s doktorem. Ten se zarýpal v každé větě a pak nás nechal psát seznam nemocí, co by pacient mohl mít, seznam vyšetření na diagnózu, výsledky laboratoře v případě konkrétní nemoci, a další léčebný postup. Završil to slovy, ať to nebereme jako buzeraci, ale že to už brzy budeme dělat sami. Načež hořkou pachuť v puse jsem jistě nepocítila jen já, ale i zbytek mých kolegů.
 Celé to korunoval můj spolužák, který se po stáži vyjádřil, že: "dneska nám bylo ukázáno, jak je pro nás skoro nemožné tu státnici udělat."
 Mysli pozitivně, pozitivně....
V úterý jsem byla na výuce na strojárně. Tam jsem si trochu od pneumonií a bronchitid odpočinula přednáškou o elektřině (aneb o magii). Ale další hodina byla trochu peklo, vyučující je totiž velmi upovídaný a zjistil, že studuji ještě medicínu. Tedy každá druhá věta se týkala něčeho ze zdravotnictví a já se chtěla stát tak malou holčičkou, abych se za ten počítač mohla schovat. Bohužel by mi to nepomohlo, protože si klidně zašel  až za mnou a pobaveně koukal na moje desky s vypracovanými otázkami, že to je dost popsaných stránek, co se musím učit...jojo, dost toho fakt je.

Ale nejlepši byl pro mě dnešek, kdy jsme čekali na chodbě na doktora, ten si pro nás přišel se slovy, zda jsme šesťáci na stáži z pediatrie. "Já? A šesťák? Proboha ne, tak na to se fakt necítím..."
Tolik let na škole a něco vás stejně nenaučí...jako třeba to, jak nikomu neříct, co studujete, abyste se pak nemuseli stydět, že nic nevíte a neumíte...

A něco k pobavení, co bylo ve výloze malého butiku kousek od naší školy...  běžte na medicínu, ať máte psychiatra hned u školy a nemusíte utrácet :D

Děti děti dětičky

   Tak už jsem za půlkou mé předstátnicové stáže z pediatrie (rozuměj: přežila jsem čtvrtý týden a tři zbývají). Na 1. lékařské fakultě je tohle vlastně jediná stáž, kdy se dostaneme k dětem. Přitom by se nějaká ta propedeutika (výuka zaměřená na vyšetřování) do předchozích let zakomponovat jistě dala.
   Jenže proč to dělat, když pediatrie má u nás pověst nejhorší státnice a nikomu mimo studenty to vlastně nevadí 😫. Ne že by byla množstvím oproti jiným tak výrazná, jenže když se 5 let mluví o dospělácích, vzpomenout si v šesťáku, že pětina naší země jsou i děti, to jde najednou ztěžka.
 Každopádně o tom jsem psát nechtěla...

   Naštěstí jsem se i dostala k  mnoha vyšetřováním, mám za sebou novorozence, kojence a pár malých dětí. Dneska jsem měla osmiletou holčičku dokonce sama pro sebe (jako studentka medicíny na vyšetřování), holčička byla moc hodná, spolupracovala a maminka mi odpověděla na všechny otázky. Prostě ideální stáž. Až jsem si začala říkat, že už se těším na moje vlastní děti. Až jsem o tom začala mluvit nahlas. Až mi spolužáci připomněli, že nás letos čeká i stáž z gyndy... a to mě ty děti zas přejdou. Musím si ty tři týdny ještě užít, abych se na děti těšila i přes stáže na porodnicích😎

   Ale fakt se mi práce s dětmi líbí, jsou takové roztomilé a když jim při prohmatávání bříška říkáte, jaké disney hrdiny máte taky rádi, hned jako by je nic nebolelo. Jen tedy já tam s nimi projedu vyšetření, a pak si jdu zase po svých. Musím tedy dál obdivovat i pediatry, že u těch dětí neztrácí hlavu a i když jim děti nedokážou vše dokonale popsat, často jejich obtíže diagnostikují. Ne, já bych to s dětmi asi nedokázala.

Motivační

Nedávno mi došla velmi podstatná věc ohledně mého života a vnímání sebe sama.
Zjistila jsem totiž, že mám nutkavou potřebu se pořád srovnávat s ostatními. "A jakto, že on dělá tohle a já ne. Jakto, že on umí tohle a já ne. Jakto, že ona se rozhodla lépe než já, " no a tak dále a dále.
Jenže to je velmi špatný přístup, každý máme talent na něco jiného a každý máme chuť dělat něco jiného. Když tedy obdivuji něco na někom druhém, je možné, že on ale zas něco závidí mně. A je to vlastně naprosto logické, když den má jen 24 hodin, tak do něj nenarvu x aktivit, i kdybych se rozkrájela sebevíc.
Každopádně mé srovnávání se s jinými mi ubíralo možnost ocenit v něčem samu sebe. Ach jaká to vlastně škoda, když sakra žiju jen jednou. I utápění se v tom, proč jsem nějaké situace nezvládla lépe jsou hloupé a berou energii v lepším konání dál.
Tak jsem se rozhodla, zavedla jsem si sešit na 'pochvaly', budu si ho psát sama a budu tam vychvalovat sebe, zní to sebestředně? To doufám, taky to tak znít má! 😎Když se totiž budu zas někdy snižovat, jak jsem neschopná a nic nedokáži, otevřu pak tohle a sakra aby mi nedošlo, že toho mám nechat.
Zvolila jsem schválně sešit s Mimoni, abych si říkala, že já žádný mimoň teda nejsem 😂 (a taky jsem si ten sešit koupila už před rokem a měla bych ho na něco využít 😉).

Už jen vybrat správný název... egoiťáček? Moje úspěchy malé i velké? Ne, nejsi blbka? 

Oukej, na to je možná ještě dost času 😁