Tentokrát jdu psát článek úplně mimo školu. Ze dvou důvodů: Zaprvé, život není jenom škola, a tak není potřeba o ní pořád číst, a zadruhé: protože prostě chci 😎
Minulý víkend se konala velká běžecká akce zvaná Vltava run. Jedná se o štafetový běh pro 6-12ti členné týmy. Začíná se na Šumavě v Zadově a běží se trasa co nejblíže samotnému toku, rovnou až do Prahy. Celá trasa je rozdělená na 36 úseků, a každý člen si z nich 3-6 (dle počtu členů) vybral.
Můj kamarád z medicíny už na podzim začal dávat dohromady tým a nakonec se mu to i úspěšně povedlo. Vtipné bylo, že asi jen on znal všechny členy, a ve zbytku jsme se dost seznamovali v autech cestou na jih. Nakonec ale musím říct, že jsme vytvořili super tým, kde jsme se nehecovali k běhání nad své limity a naopak jsme se podporovali v tom, že je to přátelská událost a chceme, aby se to hlavně "nějak" uběhlo. V týmu ale i tak bylo dost dobrých běžců a tak jsme skončili s celkovým časem v první půlce a já jsem na nás všechny moc pyšná 💪💪💪
Na akci jsou mezi jednotlivými úseky místa předávek. Mezi nimi zbytek týmu jezdí v autech (což je asi jediná věc, která se mi na akci nelíbí, tedy že člověk najezdí hrozně moc kilometrů v autě). My měli jedno osobní auto a jednu obří dodávku, ve které se naštěstí hromadící se smradlavé věci lehce ztratily z dohledu i dočichu...
Celá akce má pro vás tři opakující se části. První částí je odpočinek, když zrovna nejste v autě vyhazujícím a nabírajícím běžce. Já jsem například začátek závodu ještě proválela v kempu na karimatce (šetřím síly, ne? 😎). Další částí je právě sezení v autě, které neustále přejíždí mezi místy předávek. To si pak krajinky užijete jen z auta, a pak rychle jdete ke startu vyhlížet dobíhajícího běžce. Musím však říct, že mě vždycky zahřálo u srdce vidět někoho z našeho týmu dobíhat k místu předávky. Jak na nich byla vidět ta radost ze zvládnutí úseku, která se přenášela i na mě. A poslední část je váš samotný běh! Tato část je krásná tím, že konečně hýbete končetinami a pohybujete se vlastním tempem. Navíc se běží podél přírodních scenérií, a je krásné, že běžec si tyto výhledy užívá naživo a nefotí si je. Nadruhou stranu je nutné tuto část zvládnout, protože na vás spoléhá zbytek týmu a vy je nemůžete zklamat.
Během dne bylo krásně a já byla dost šťastná za můj úsek, který vedl i dost schovaný pod stromy, tedy mi při běhu bylo akorát. Jen teda cílovou rovinku jsem očekávala již asi poslední 2 kilometry a už jsem se fakt nemohla dočkat doběhnutí. Říkala jsem si, že když si takhle vedu na prvním úseku, jak to bude vypadat na dalších dvou 😩
K večeru začala padat mlha a krajiny vypadaly o to tajemněji
Můj večerní úsek začínal kolem 23.hodiny večerní a trasa vedla do Českých Budějovic. Vyběhla jsem plná sil na úsek dlouhý 10,7 kilometrů a hrozně se divila, že jsou na tom moje nohy celkem dobře. Trasa byla velmi dobře značená svítícími a reflexními prvky, a na některých odbočeních byli i dobrovolníci naznačující změnu směru. I tak se někdy stalo, že přede mnou i za mnou byla jen tma, a jediným svítícím objektem byla má čelovka a blikající náramek.
Nejlepší ale bylo, že spolužák z Budějovic znal mou trasu běhu, ptal se na čas vybíhání, a jel mi naproti na kole. Bylo velmi milé, když jsem na něj asi v půlce trasy narazila. Jel se mnou až do konce, a tak jsem se cítila i mnohem více v bezpečí, plus mě to motivovalo běžet v lepším tempu. Navíc mi povídal, jak skoro celý den místo učení prospal, a pak večer mamce povídá, že jde do města hledat kamarádku, co tam zrovna běží 😂
Kdyby si to daný spolužák někdy přečetl, tak mu zde vyjadřuji velké díky, protože byl ten běh hned o tisíc procent zábavnější. A navíc je to velmi chytrý spolužák, který má se mnou asi nekonečnou trpělivost, oslovuje mě snad jen příjmením a i tak vím, že mě má rád. Je to jeden z budoucích praktických lékařů, ke kterému bych se nikdy nebála přijít 👍
Po odběhnutém nočním úseku jsem se připojila ke zbytku zrovna neběžících lidí, a dala si asi 3 hodiny ve spacáku pod noční oblohou. Ráda bych napsala, že jsem šla spát, jenže po běhu jsem byla tak nabuzená, že ke spánku jsem se moc nedostala 😔
Ještě v noci jsme se ale museli znova sbalit a vyrazit na obměnu pár členů. Což se zvládlo celkem rychle, a tak mohlo dojít i na další 3 hodiny (už konečně) spánku, kdy začínalo ráno, a tak i spacák trochu oschl z předchozího namočení rosou.
Před mým posledním úsekem jsem měla ale pořád hromadu času, a tak jsme se přesunuli k poslednímu velkému předávkovému místu, kde jsem se ještě hezky opalovali a někdo si dal i koupačku ve Vltavě. A co jsem dělala já? Učila se kardiologii 😭😭
Můj poslední úsek přišel někdy v odpoledních hodinách a myslela jsem, že pod dávkou sluníčka asi někde na trase umřu. Myšlenky na zbytek týmu mě ale hnala dál. Čas nebyl tak důležitý (protože nejsem zas takový běžec), ale poctivé dokončení bez odfláknutí má pro mě velkou hodnotu. Po doběhnutí ze mě strašně lilo a když mi kolegyně polila hlavu a krk vodou, cítila jsem to jako zázrak.
Po poslední předávce jsme se rychle dopravili na parkoviště v Praze, setkali se s posádkou druhého auta a v týmových tričkách šli čekat před finiš na posledního běžce. Posledních cca 100 metrů totiž může dobíhat celý tým, čehož jsme využili, a musím říct, že ta euforie najednou pohltila celé mé tělo a místo běhu mám pocit, že jsem do cíle letěla. Najednou nám v cíli dávají na krk medaile, blahopřejí k doběhnutí a ještě jsme dostali šampaňské, kterým nás kamarád pěkně postříkal 😇
Nemůže chybět ne moc hezká fotka velmi povedené medaile 😇
Celou dobu jsem tvrdila, že mi tento běh jednou asi stačí. Kapitán našeho týmu mi ale řekl: "To tvrdíš teď. Za týden už si zas řekneš, že bys do toho za rok šla znova!" A neměl pravdu... řekla jsem si to už druhý den 💚 Jen za rok těch 360 kilometrů musíme dát o chlup rychleji!
