Veselé Vánoce 2018

Drazí čtenáři, ráda bych Vám popřála klidné Vánoce 2018 v kruhu Vašich nejbližších, mnoho dobrého jídla a krásných překvapení.

Vaše Medička na strojárně

První výplata

    Tak už se délka mého působení v nemocnici blíží dvěma měsícům! Letí to jako voda a i když se póóóřád na něco ptám, je to fakt něco jiného oproti studiu medicíny a konečně mám volná odpoledne a o víkendu dokonce čistou hlavu (taky mě tedy nyní netrápí služby, rotace na kolečkách ani atestační zkoušky, nemyslete si, že to bude v klidu pořád 😅).

     S ukončením prvního měsíce v práci se pojí samozřejmě i zisk první výplaty jakože doktorky. Nebudu rozebírat, zda mi to přijde hodně, dostatečně, nebo málo. Přesně se to drží předem nasmlouvaných podmínek, se kterými jsem souhlasila, tedy dobré.

.........

    Obecně jsou v této zemi ale mladí lékaři finančně podhodnocováni. Tedy taky mě mrzí, když někdo z mých kolegů odchází do zahraničí, ale nikomu se nedivím, že odchází za lepším přístupem ze strany nemocnice, k logičtější atestační přípravě...a k minimálně dvou(troj, čtyř...)násobně vyššímu ohodnocení na výplatě... o tom my si tady můžeme nechat jen zdát. A schválně, jak dlouho to vydržíme. Jak dlouho se nebudou zavírat postupně všechna oddělení nemocnic, protože prostě nejsou lidi. A navýšení počtu mediků nic nespasí, protože když nebudou motivovaní (fakt motivovaní, ne z donucení zákonem 🙈) jít tady pracovat, a též nebudou lidi, co by je něco učili... no kdo to může vidět jako řešení situace 🙈

.........

     Když jsem tak ale držela ten papír, skoro se mi zatočila hlava z toho, že to je vážně tady. Opravdu jsem měsíc odváděla práci (s pocitem, že jsem jen medička, co chodí na trochu delší stáž 😁) a tady mám za to tu finanční odměnu. A když jsem si vyjmenovala asi trilión věcí, které bych si ráda pořídila (a minimálně půlku z nich bych nezaplatila ani z roční výplaty 😆), řekla jsem si, že i trošku investuji do svého koníčku - blogování.

     Do budoucna bych měla troufalý sen dokonce vydat knížku (nesmějte se prosím, snít se musí a když se pro to něco dělá, tak se občas i splní, ehm, uvidíme za pár let 😀). Ale prozatím mi stačí převod na své vlastní stránky, už nic přes bloggera, prostě něco, kde za medičkou na strojárně bude velká tečka a už jen koncovka CZ! Pomalu jsem na tom začala makat, zainvestovala do toho symbolicky část z té první výplaty, a světe div se, stránky jsou na světě!

nové stránky  ⇒⇒⇒😍😍😍 medickanastrojarne.cz 😍😍😍⇐⇐⇐zde

       Musím uznat, že nyní mám i mnohem zodpovědnější pocit k psaní čánků, ale stejně jsem zatím jen přenesla ty stávající. A snad se časem vypracuji i na hezčí vzhled 😇 Prozatím Vám to snad bude stačit takto. Zda budu nějakou dobu ještě odkazovat na nové postované články, ale pokud mě máte v záložkách, prosím o změnu 😘 A pokud v záložkách ještě nejsem... koukejte si mě tam dát! 

Vaše Medička na strojárně

makejte na sobě, ať si při nástupu do práce můžete pěkně vyskakovat 😄

Můj první kongres

   Objevila jsem novou skvělou věc na tom, být doktorem. A to: kongresy! 😍 Spolužačka z medicíny se ptala, zda někdo z našeho kruhu nejde na Diabetologické symposium. Tak jsem si to hned vyhledala a jelikož to bylo z pátka na sobotu, řekla jsem si, že proč to nezkusit.  Mé další překvapení bylo, že to bylo zdarma a tak jsem to vůbec nemusela řešit s vedením, zda by mi na to nepřispěli 😁

   V pátek jsem hned z práce jela do Prahy na Holešovice. A i když to na Dejvice bylo pěšky hodinu, tak jsem se pro to rozhodla. Za prvé to byla trocha zdravého pohybu (kterého teď při stěhování a práci zrovna moc není) a za druhé, projít se Stromovkou na podzim má prostě obrovské kouzlo!

Dobře, uznávám, že na fotkách ta Stromovka nevypadá nijak k světu, ale opak je pravdou! Takže pánové, na další romantiš procházku vyrazte s dívkami sem! ☝ 

   Na dejvicích jsem se před hotelem Diplomat sešla s tou kamarádkou (logicky, neb tam se ta akce konala🙆). Uvnitř nám na krk dali visačky se jménem a samozřejmě i s titulem MUDr. (a tak jsme si hned udělaly fotku a daly ji na fb, abychom si připadaly vele-důležitě 😎). Dále jsme se daly do kafe, dortíků a sendvičů...no prostě jsme si to užily, aniž by akce ještě vůbec začala. 

Malá obrazová ochutnávka svačinek.

   Ve velkém sále jsme si sedly dost dozadu a komentovaly jsme to jako 'školní syndom', aby  se nás nejlépe nikdo na nic neptal. Naštěstí to fakt byly hlavně přednášky...ale s dosti grafy, výsledky výzkumů, no a bylo toho na nováčky trochu moc. "Trochu jsme se přecenily...," špitla mi kámoška už u třetího grafu 😴

   Řečníci se střídali asi po půl hodinách a každý mluvil o něčem trochu jiném. A teda něco málo jsem si odnesla, ale doufala jsem, že v sobotu to snad pro mě osobně bude přínosnější (bez triliónu grafů a procent).

Další ochutnávka, tentokrát i s jejich srdíčkovou dekorací 💕

   Přespávala jsem u jiné kámošky v Praze, protože jsem svou přítomnost v hlavním městě musela zužitkovat na maximum. Navíc musím říct, že při odstěhování se do malého města a návratu do toho hlavního, člověk opravdu oceňuje pražskou hromadnou dopravu, kdy si to nejezdí totálně jak chce😅

   V sobotu jsme měly 5 workshopů, které naštěstí nebyly až tak interaktivní. Většina se mi líbila, nejlepší byl pro mě na téma diabetické nohy, protože je to velký problém a když jsem viděla ty různé novinky a metody léčby, doslova se mi rozsvítily oči. Fakt, co ti lidi nevymyslí! Zazněly slova i o červech a podtlaku. A když jsem viděla fotky výsledků, byla jsem na lidskou práci v tomhle oboru fakt pyšná.

  A ještě bych zmínila workshop s diabetology, kteří si připravují vlastní materiály pro své pacienty. Bylo krásné vidět, že když jim zahraniční materiály přišly moc složité pro pacienty, prostě si udělali své a navíc pak mají lepší výsledky u pacientů (pro ně prostě čím lehčí věci jsou, tím lepší a větší šance, že to dodrží 😆 ). Trochu mě do té diabetologie nalákali, to nebudu lhát...

   Z oběda jsem byla opět rozčarovaná, protože jak jsem nebyla na večeři, tak jsem tohle all-in moc nečekala. Ale stejně u mě hrály prim dortíčky a ovoce, takže to bych tu raději neprezentovala 😇.

Názvy jednotlivých sálů byly až "světové" 😄

   Takže při celkovém zhodnocení se mi to prostě líbilo, nepovažuji to za úplnou ztrátu času, určitě jsem se něčemu novému přiučila. Kór na motivační přednášce od jednoho psychiatra, který nám kladl na srdce, abychom špatná rozhodnutí pacientů nebrali jako svá selhání. Asi si to někam napíšu, abych na to nezapomněla, protože když do pacientů něco "hustím" půl hodinu a oni mě nakonec stejně neposlechnou... z toho bych asi vyhořela raz, dva.

   V závěru.... jsem zvědavá, jak dlouho budu jezdit na kongresy jen za osobním rozvojem, a kdy z toho budu chtít hlavně setkání s přáteli v hezkém prostředí 😁

Ach ty začátky

Když se blížil konec mých 'posledních prázdnin v životě', vůbec jsem si to nechtěla přiznat. Po 5+8+6 letech studia (matematická vložka k procvičení vašeho mozku) mě jako čeká konec studentských let a nastane čas práce? Jako že budu DOSPĚLÁ?😵

A když byl víkend před nástupem, obepsala jsem spousty svých přátel zprávami s dotazy, jaký byl jejich první den, čeho se mám bát a co se mám učit?!

Každý měl trochu jiné zážitky a bylo mi spíš řečeno, že pak se budu učit za chodu a teď ať si dám klidně ještě klid. A nejlepší byla zpráva od kamaráda "tak to si dneska dej pořádnýho panáka" 😎
Panáka jsem nechala až na pondělní večer, abych aspoň věděla, co mám zapíjet 😇

PONDĚLÍ RÁNO - NÁSTUP
V pondělí jsem velmi rychle musela naskočit do rozjetého vlaku. Pro mě úplně nový nemocniční systém a rovnou jsem dostala přidělené pacienty, které se mnou doktorka prošla a hned mi říkala, co kam psát. Zabralo to asi jen hodinu, ale bylo to pro mne takové množství nových informací, že mi div nepraskla hlava.

A stejně nejdůležitější část dne byl oběd a ten byl vynikajicí. V dalších dnech jsem pochopila, že se mi pracovní doba rozdělila na 'Co musím udělat před obědem' a 'Co počká na po-o'...🙌

Už třetí den si mě vzal jeden doktor na výpomoc na příjem. Tam jsem pochopila, proč je dobré do hlavy dostat celou medicínu a neztrácet čas googlením, co je který prášek a na jakou nemoc neopomenout při diferenciální diagnostice (jako v Dr.House, jaká choroba při daných problémech přichází v úvahu). Navíc jsem byla hrozně pomalá a u fyzikálního vyšetření byla až moc poctivá.

Zbytek týdne jsem se starala o mé pacienty, tiskla si a opakovala přehledy léků a snažila se prakticky používat znalosti ze školy. Je to těžké a možná ještě těžší, než jsem si představovala😖

Nemohu si ale stěžovat na mé pracovní okolí, i když se na všechno zeptám třikrát, všichni mi poradí a pomůžou.  Navíc jsem konečně naměřila tlak rtuťovým tonometrem 👍👌 On je totiž rozdíl ho měřit na čtyřlůžáku se 6ti mediky a pobíhajícími sestrami, nebo na jednolůžáku, kde vás nikdo neruší, protože paní doktorka přeci pracuje 😀

Zapíjení přežití prvního pracovního týdne

Ale teď upřímně. Jako studentka medicíny jsem byla lajdák a i mé známky o tom vypovídaly. Jenže já nesnášela systém výuky na 1.LF a ještě víc jsen nesnášela zahlcování detaily v oborech, které nevyužiji snad ani na konzilia. Teď se ale chci snažit. Fakt se chci a musím se začít rychle adaptovat na pozici doktorky, abych si nikdy nemusela vyčítat, že jsem toho mohla vědět a udělat víc. Chci být dobrá 💪

A ani nevím, zda nakonec budu rehabilitační doktorkou, protože abych se teď 3 roky (nezahrnující případnou mateřskou) snažila být dobrá v interně... tak asi se mi nebude chtít začínat 'od nuly' v rehabilitaci 😅 Vše ukáže čas, kam mě mé sny zavedou!

Vzpomínky na první den vejšky

   Jak se pomalu přiblížil začátek nového akademického roku, tak si dovolím zavzpomínat na můj první den na medicíně.

   Je tomu krásných šest let, kdy jsem v neděli večer ulehala do postele na Švehlově koleji a byla jsem mega nervózní z následujícího rána.

   Hned v pondělí ráno jsme s naším kruhem začínali praktiky z anatomie. Pamatuji si doteď, jak na nás vyučující (doktor) a lektor (student vyššího ročníku) nahrnuli strašně moc latinských pojmů a do toho vzali do ruky klíční kost a začali na ní ukazovat hrbolky a dokonce se každý nějak jmenoval (anatomie vás naučí, že každý záhyb kosti se nemusí cítit nešťastný, že by neměl své jméno 😂)

    Pak přišla ta nemilá část, kdy si nás rozdělili na dvě půlky a nechali kost kolovat a každý měl říct, co si zapamatoval. Přede mnou byli asi čtyři spolužáci a všichni ta latinská slovíčka házeli, jak kdyby se je učili už od školky😦. Připadala jsem si jako blbka a když jsem se dostala na řadu, nějak jsem aspoň něco ze sebe vymáčkla. Ale výkon to teda nebyl.

   Po konci hodiny jsem hned vyhrkla na kámošku, že co to jako mělo znamenat, že to tak dává. A ona mi říkala, že jsme na tom všichni stejně a že si taky nebyla ničím jistá.

   A abych byla upřímná, pondělní večer byl jeden z těch nejdelších za celý můj prvák. Seděla jsem v posteli s Čihákem a jeho učebnicí anatomie a učila se ty debilní latinské názvy směrů a různých útvarů.

   Spolubydla se mi smála, že jsem hrozná šprtka, když se už první večer učím (jó, kéž by mi šprťáctví vydrželo dýl než na první večer). Ona měla ve výsledku štěstí, že měla praktika až ve čtvrtek, a to z důvodu, že už v úterý jsme měli přednášku z anatomie, kde nám tyhle pojmy řekli hezky pomalu a polopatě.

   Znáte tu scénu s anatomickými pojmy v Básnících? Ono to tak fakt je, a i když někdo ze spolužáků vypadá orientovaný, všichni jsme stejně dezorientovaní jako Štěpán.

   Ale asi žádný jiný předmět na mě v prvnim semestru velký dojem neudělal. U histologie doteď nechápu, proč jsme se ji neučili nějak praktičtěji. A biofyzika byla prostě fyzika, to bylo jak přednášky ze zájmu😍

Platelet party! Nikdy si nezapomeňte užít i zábavu na vejšce, ten stres se pak zvládá lépe 😀

   Na závěr pro nováčky nastupující na medicínu: bude vám to připadat jako hrozně moc informací na první dny...ale věřte, že i když tempo bude neustále narůstat, naučíte se v tom chodit. A nestresujte se, že třeba neexcelujete jako na gymplu, tohle je prostě něco úplně jiného a přežijou ti nejotrlejší, ne nejchytřejší (i když inteligence samozřejmě zvyšuje šanci na úspěch 😁 )

Nestresujte se, vstřebávejte,

vaše Medička na strojárně 

Psaní a dopsání bakalářské práce

   Většina vysokoškoláků potřebuje pro získání titulu napsat a obhájit diplomovou práci. Medici ale nemusí, protože mají státní rigorózní zkoušky, kdy si „užijí“ 6 státnic a i bez zpracované rigorózní práce pak dostanou titul 😇 (platí pro tituly MUDr., MDDr. a MVDr., ne pro studia po dokončení Mgr., ti musí zpracovat i rigorózní práci). A kolikrát jsem se setkala s názorem: „Vy nemusíte nic psát? A navíc to máte rozděleno na 6 částí? No to se máte! Já musím napsat 30 stránek práce a k tomu mám státnice v jeden den, prostě všechno dohromady!“ Vždycky mi tohle vyvolá úsměv na tváři, protože jinak bych se musela smát, až bych se za břicho popadala 😊.

 

   Pro mediky nemusím vůbec popisovat náročnost každé z šesti státních zkoušek. Ostatním to mohu přiblížit asi tím, že každá zkouška má průměrně kolem 200 otázek a učebnice jsou tlusté, jako byste v nich chtěli vylisovat všechny trojlístky z lesa o rozloze 30-ti hektarů 😓. Každopádně, až za sebou budu mít bakalářské státnice, stejně přijde další srovnání. Minimálně už teď se dá nastínit nevýhoda, že na medicíně vás zkouší lidi, které vidíte poprvé v životě (a oni vás). U „nemedických“ státnic s obhajobou vás už někdo (minimálně vedoucí vaší práce) trochu zná, a nejlépe, když vás tam znají všichni z ústavu, plus jim na začátku prezentujete svou práci, čímž už se trochu rozmluvíte 😏.

   A jelikož jsem se letos na strojárně konečně dostala až do třetího ročníku, bylo jen na spadnutí, abych si našla téma k psaní své bakalářské práce. Pokud jste četli mé dřívější články, tak víte, že vedoucího jsem si teoreticky vybrala už před rokem, kdy jsem se k němu hlásila na jedno vypsané téma. Nakonec jsme si ale v únoru téma změnili a já psala o něčem úplně jiném. Můj vedoucí je hrozný miláček, který mi občas i volal, jak se mám, jak jsem pokročila a zda mám čas psát. O mou práci se velmi zajímal, protože od ní zřejmě čekal rozvoj problematiky, kterou se v posledních letech dost zabýval a je spojená s medicínou. Bohužel já necítila až takovou nutnost, abych se svou bakalářkou přišla na nějaký mega objev, a tak jsem ho asi i trochu zklamala. Jenže psát bakalářku během dokončování posledních státnic, a pak hlavně v létě po úplném ukončení medicíny, no asi si umíte představit mou chuť trávit čas u počítače při pročítání zahraničních článků.

Za tisk a vazbu bakalářky jsem dala celkem dost peněz, ale neodolala jsem možnosti udělat si jednu kopii navíc i pro sebe 😊

   Moje práce nakonec propojovala medicínu a technologie (protože jsem přecijen na ústavu technologií, ne?!😂). Měla jsem teda problém, abych tam nacpala více těch technologií prostřednictvím nějaké výroby a povrchových úprav a nezabředávala až moc do medicíny. Protože bylo najednou krásné, když aspoň něčemu jsem rozuměla a nemusela si hledat zdroje na vysvětlení nějakých principů.

   Navíc jsem s vedoucím i během června jela na exkurzi, kde jsem se dozvěděla spousty nových věcí a taky viděla realitu kolem problematiky, o které jsem v bakalářce psala. Musím říct, že na strojárně mě asi nejvíc bavila místa, kam jsem se díky výuce dostala, a kam bych se normálně nepodívala. Zároveň v jednom podniku při zjištění mých dvojích studií mi skoro nabídli, že za rok by se jim někdo jako já hodil a že bych mohla jezdit po celém světě. Což samozřejmě zvedne sebevědomí každému, ale teď si zatím zkusím tu „obyč“ práci doktora v klasické nemocnici 😛.

Jak u mě probíhalo psaní bakalářky?

   Napřed jsem začala vymyšlením samotných kapitol. Díky velkému záběru mého zadání jsem ale zhodnotila, že na každou kapitolu zvlášť by se dala napsat kvalitní diplomová a někdy dokonce i disertační práce. Tak jsem nakonec propadla depresi, že nebude až takový problém zaplnit 40 stránek, jako spíš to napsat stručně tak, aby to pořád mělo odbornou hloubku😥😱. Což pak i vedoucí rozebíral, že někde by toho chtěl asi víc, jenže mně přišlo, že pak bych se dostala fakt až moc do hloubky. Prostě se mi ověřilo, že když se člověk do nějakého tématu ponoří, tak zjistí, že je stále co nového objevovat.

   Kapitoly jsem nepsala moc odděleně, spíše jsem psala zrovna to, co jsem chtěla a k čemu jsem v danou chvíli měla zdroj. Proto jsem to na závěr musela dost procházet a sjednocovat, aby se v tom čtenář mohl lépe orientovat a neměl něco řečené desetkrát a něco ani jednou.

   A taky jsem se trochu přestávala snažit, když jsem narazila na nějaké cizí bakalářky (či dokonce diplomky), které svým obsahem byly jak krátké, tak plné doslova blitek... Že se v diplomových pracích doslovně nesmí opisovat cizí, to je nepodkročitelná podmínka (i když někdo by nás mohl poučit o její podkročitelnosti😡), ale že by ta práce měla mít trochu smysl, to už v tom množství prací prostě uhlídatelné není.

   Kamarádka mi říkala, že když měla psát svou diplomku, najednou pochopila lidi, kteří nějakou školu nedodělali jen kvůli tomu. A taky jsem to pochopila. Napsat nějaký smysluplný text o dostatečném počtu stran. To prostě není sranda, a když není motivace a nějaký bič, tak se to dá odkládat tak dlouho, že ani v domově důchodců nebude napsaný Úvod.

   Vytisknutí práce a její vazba je sice krásný počin, protože už máte prostě hotovo. Ale teda stojí to tolik peněz, že to vypadá jako zlatý důl. Až mě napadlo, že vlastně pro zisk titulu ty peníze prostě potřebujete 😅 Jenže vyvolat se to musí a ten pocit při podepisování prohlášení a finálním odevzdání je krásný. Fakt krásný.

   Navíc se mi již dostal do rukou posudek od oponenta. A mám z něj takový zvláštní pocit, jako když si přečetl jen asi 2 kapitoly ze zhruba šesti 😂. A když se dívám na různé posudky dostupné na internetu, tak mě trochu zaráží spíše hledání chyb, než že by měl být posudek objektivní a hodnotit plusy i mínusy (snad vždy nějaké plus je 😃). Tím si nechci stěžovat, pořád mám pěknou práci k obhájení, ale zdá se mi, že v dnešní době se nějak přestalo chválit? Jsou na studenty opravdu kladeny tak velké nároky, že se pak i jejich obyčejné znalosti a vypracované seminárky berou jako samozřejmost, které nestojí ani za jedno kladné slovo? Asi jsem už trochu zahořklá, ale budu si stát za tím, že i kladné hodnocení je hodnocení, a které by někdy mělo zaznít. Tečka.

Tak hezký název hotelových mýdlíček jsem ještě neviděla, navíc krásně ladily s koupelnou.

   Letošní léto mám „poslední prázdniny v životě“ a teda vůbec nedopadají dle mých plánů, něco se trochu protáhlo a někde se zase něco zkrátilo... Ve finále jsem si zatím skoro nic z velkých plánů neužila. Naštěstí jsem už aspoň byla u moře. A když člověk fakt potřeboval narychlo zahodit mozek, stalo se i Bulharsko rájem na zemi. Za celých 12 dní jsem nedělala NIC, velké NIC 😎. Mým vrcholem dřiny bylo přečtení knihy Muži, kteří nenávidí ženy, do které jsem se tak začetla, že jsem jeden večer četla až skoro do rána.

Výhled na moře... to chceš!

   No a v závěru, jak že to mám se státnicemi na strojárně? Bakalářka napsaná a odevzdaná…bohužel mi ale chybí jeden předmět, na který jsem potřebovala odevzdat nějaké úlohy k zápočtu, ten mi ale musí dát jeden konkrétní učitel s dovolenou skoro až do konce srpna. Tedy jsem to nestihla včas na přihlášku ke státnicím. Hlavu si z toho nelámu a možná jsem i ráda, že se teď nemusím nic učit (dobře, měla bych se něco učit kvůli blížícímu se nástupu do nemocnice😬). Bakalářku si však v září obhájím, abych aspoň s ní měla klid v duši. A snad si mě nevychutnají už jen za to, že jsem si tam „veledůležitě“ napsala před jméno titul MUDr., protože když to máš, tak to ukáž! Spíš jsem chtěla, aby chápali, proč jsem psala to, co jsem psala.

 

Cedule, kterou bych pořídila do každé domácnosti! 😋

PS: říkejte lidem ve svém okolí komplimenty, nic vás to nestojí a druhé to potěší 😘
Např. jste super, když jste dočetli článek až sem!

Vaše Medička na strojárně

Závěr všech závěrů

   Hurá, tak jsem se dočkala dne, kdy se z medičky na strojárně stala doktorka na strojárně! (už to nezní tak hezky😅). Když se po celé dlouhé roky cítíte jako velké nic (vaši přátelé mezitím zapíjí své Bc., Ing., Mgr., svatby, děti….a vy můžete přispět leda historkami z nemocnice 😩), a pak konečně dostanete svá písmenka MUDr. a víte, že už vám je nikdy nikdo nevezme, že už vás nevyhodí na nějaké blbině a nebudete se muset naléhavě poohlížet po jiné cestě životem. Je to mimořádně nádherný pocit a užívám si s ním každou další minutu.

   Poslední státní zkoušku jsem měla z interny. Hrozně jsem se toho bála. Ve výsledku mi přišlo, že toho množství učiva bylo nejvíc ze všech státnic, a docela i rozdílné tématiky, tedy při naučení nějaké části se ta druhá nedala jen tak odhadnout. Sice jsme loni měli půl roční stáž z interny, jenže při nepoužívání těch znalostí se nám z hlav vykouřily prakticky už před začátkem šesťáku.

   Učení mi vůbec nešlo, neměla jsem žádnou sílu a žádnou motivaci (šance vylosování 1:100 u každé otázky mi nebylo po chuti). A i když jsem vystřídala spousty míst k učení, nikde to pořádně nešlo. A jediné, díky čemu jsem nezmagořila, byla pravidelná dávka seriálů (u závěru Průměrňáků jsem dokonce brečela a nevím, jak velký podíl na tom měl jen ten seriál 😑).

   

antistresové morčátko 😍😍😍

   Na státnici jsem se dostavila s pocitem, že snad se komise nebude vůbec ptát, protože jinak nemám šanci. A nakonec se komise ptala a ptala se dost 🙈. Ale vždycky jsem nakonec došla k odpovědi a ve výsledku to bylo i příjemné, že ty naučené znalosti se díky jejich otázkám uložily do hlubších souvislostí. Když mi pak podávali index a potřásli rukou, že nyní se stávám doktorkou, bylo to velmi zvláštní. „Opravdu se to děje?? Po tolika letech stresu, ponocování a řečech, že jsem hrozně blbá a co že tu vlastně dělám?!“ 😱

   O studiu medicíny se dá říct spousty věcí. Moje názory jsou spíše z pohledu průměrného studenta, který nikdy neměl stipendium a párkrát „zářil až v září“, ale na naší škole se za to absolutně nestydím. Protože to vůbec nevypovídá o tom, jaký kdo bude v budoucnosti doktor. Znám tolik chytrých lidí, kteří taky měli s nějakými zkouškami problémy, či dokonce prodlužovali... Ono se to prostě stává!

   Dále chtě/nechtě, na studia padne spousta času, který si musíte někde ukrojit, ať už ze spánku, sociálního života, koníčků… bez oběti se to neobejde. A třeba dost kamarádů nepochopí, že měsíc před zkouškou nechcete na jeden večer do hospody: „proboha, vždyť to máš až za měsíc! To to chceš umět lépe než zkoušející?!“ A nechtějte vidět jejich výrazy, když jim řeknete, že vás vyhodili a možná jste tomu vlastně dali málo času. Ale jasné, všichni známe i takové, kteří řeknou, že jeden den a nocovka stačily… no někdo to štěstí má a někdo (většina) ne.

   Nebudu lhát a řeknu, že chutí to vzdát bylo dost a dosti, paradoxně nejvíc jich bylo s blížícím se koncem. Ale když už jsem si na konci třeťáku řekla, že to studium nezahodím a musím ho dokončit… musela jsem si to říkat dál i v šesťáku: „přeci těch 6 let nehodíš do koše...“😓

   V závěru ale musím medicínu i pochválit. Poznala jsem na ní spousty skvělých lidí. Ano, není to nejlepší argument, lidi se dají potkat i na jiných školách.. ale víte, jak to je se společným utrpením? To sbližuje 😏, a když vás na škole trpí hodně, vytvoříte si silná pouta i s někým, se kterým třeba mluvíte poprvé v životě (true story, s jednou holčinou mi přátelství začalo stěžováním si na patologii a teď je to jedna z mých nejbližších).

   Navíc, od třetího ročníku se pomalu začínáte dostávat do nemocnice a zjišťujete, jak to tam funguje z té druhé strany. Což je naprosto nedocenitelné. Vždycky když pak někde nadávají na doktory, zapojíte se do diskuze a připomínáte jim, že jsou to taky jen lidé a když jsou třeba už 6 hodin na nohou, je očekávatelná jejich potřeba krátké pauzy (i kdyby třeba měli jen koukat do zdi, nebo si potřebovali odskočit na záchod). Pořád slýchávám, jak „být doktor“ není zaměstnání, ale poslání… já na to třeba takhle nekoukám, beru to jako zaměstnání s hlubším smyslem pomoci lidem, ale pořád je to zaměstnání, které nemůže tvořit 24hodin/365 dní v roce.

   Děkuji vám za čtení a ráda budu psát dál, nejen s vývojem závěru strojárny, ale také se chci s články vracet k mým zkušenostem minulým.

Vaše Medička na strojárně (navždy)

nyní pracující na své bakalářské práci 😝