Příjemný klasifikovaný zápočet?

      Už jsem na medicíně zažila dost zkoušek, pár "klásek", a také jsem měla co dočinění se zkoušejícími, kteří už od první sekundy měli rozhodnuté, zda vám tu zkoušku dají, nebo ne. A také s jinými, kteří se neustále ptají a ptají a nejlépe se ptají směrem, ve kterém to nakonec nemůže skončit dobře.

     Ale dneska jsem byla psát zápočet z počítačů. Bylo super, když člověk hnedka viděl, zda se mu ty úkoly ve wordu či excelu daří, či nedaří. Během hodiny a něco na zpracování jsem zase poodhalila další možné funkce wordu a vždy mě nadchlo, když se mi povedlo něco, co jsem nikdy dřív nedělala. Jako třeba vyplnit sloupcový graf malými obrázky fotoaparátu😎

     A během hodnocení byl vyučující nadšen z každé úlohy, kterou jsem udělala a když ne, hned mi vysvětlil, jak se to dělá (ale těch moc nebylo). A i když jsem řekla, že "béčko" mi žíly trhat nebude (protože to není jak na karlovce dvojka, ale ještě hezká jednička s mínuskem 😌), tak stejně mi nakonec dal to "áčko". A tak jsem si řekla, že to je zřejmě důvod, proč jsem se na čvut dala.... abych aspoň ještě někdy zažila pocit jedničky a příjemné "zkoušky", na kterou se nemusím dnem a nocí (měsíc) drtit.

   A teď už je čas se vrátit ke šprtání na medicínu, tam je totiž i týden učení občas málo. Chjo...

NTK

    Za poslední rok už jsem dostkrát dostala dotaz: "Ntkáčko, zítra, půjdeš?" Jedná se o tu krásnou kruhovitou budovu na Dejvicích. Fakt jedno z nejkrásnějších míst na učení, která znám :) A to i na noční učení, kdy přes sklo můžete koukat do noční tmy, ve které se zrcadlí váš naprosto nepřítomný pohled zoufalství...

     V poslední době mi ale začíná připadat vtipný ten rozdíl... Když jsem se chodívala učit své medické předměty, tak jsem se tradičně usadila kdekoliv na měkkých sedačkách, rozvalila se a měla před sebou nějaké ty papíry s textem k memorování. A více než se to naučit jsem se snažila udržet oči otevřené.

    Jenže nyní se tam občas skočím učit matematiku či rýsování, no a to už na sedačce prostě nejde :( Tedy se snažím najít volné místo u stolu, což je občas docela složitý úkol :D Ale když se mi povede, tak před sebe tedy rozložím všechny papíry a při tom sezení myslívám na to, jak krásné bude zase učení jen s pomocí mozku a papírů, naprosto bez potřeby tužky, papírů a pravítek.

    A vždy když vystupuji z metra a zamířím do té technické knihovny, zamyslím se, za koho tentokrát vystupuji. Opravdu mi v hlavě zazní, že buď "Jsem tu jako medička!", nebo "Jsem tu jako strojařka!" :D Zní to jako blbost? To nepopírám! Jen, cítíte tu menší rozpolcenost?
 Člověk má potřebu škatulkovat nejenom okolí, ale i sebe. A i když se chce cítit výjimečný, též chce znát své místo v davu. Proto si ho vždy před vstupem do "barevné budovy" ujasním :D

    Přeji hezké chvíle na všech místech, kde se budete učit a připravovat na zimní zkouškové! :)

Proč? (aneb začátek všeho)

    Asi většina z nás to už zažila, či zažije... ty perné chvíle poslední rok na střední, kdy se člověk musí rozhodnout pro nějakou vejšku. Ano, přihlášek si sice může podat více, ale pokud se mu zadaří, že ho vezmou všude, tak to rozhodnutí jednoho dne vykonat stejně musí... Ve mně bojovaly dva tábory, kdy jsem milovala matiku a fyziku, ale naproti tomu jsem chtěla být zubařka. No a nakonec jsem se neubrala ani jedním směrem a skončila na všeobecném lékařství... bye bye matiko, bye bye zuby...

    Znám dost lidí, kteří si během prvního roku vejšky řekli, že to není to pravé pro ně a na další rok už byli na škole jiné. Já to bohužel neudělala :D První rok medicíny mi nepochopitelně vyšel krásně a já si myslela, že to je vlastně to, co chci. Trvalo to ale chvilku, než mi matika začala scházet. A tak jsem se rozhodla, že si zkusím ještě "střihnout" strojárnu jako vedlejšáček :D Původně to mělo být jen jako rozptýlení k mému hlavnímu studiu, které jsem nechtěla říkat nikomu. Tedy nakonec o tom ví většina mých kamarádů a členů rodiny a jsem v situaci, kdy bych tu "bokovku" měla vlastně brát i vážně a nenechat se vyhodit.

   A abych se z toho nezbláznila, hodlám to brát stále s nadhledem a třeba i zažiji věci, které by stály za to, aby se nad nimi pobavili i jiní než mých pár blízkých ;)