Za poslední rok už jsem dostkrát dostala dotaz: "Ntkáčko, zítra, půjdeš?" Jedná se o tu krásnou kruhovitou budovu na Dejvicích. Fakt jedno z nejkrásnějších míst na učení, která znám :) A to i na noční učení, kdy přes sklo můžete koukat do noční tmy, ve které se zrcadlí váš naprosto nepřítomný pohled zoufalství...
V poslední době mi ale začíná připadat vtipný ten rozdíl... Když jsem se chodívala učit své medické předměty, tak jsem se tradičně usadila kdekoliv na měkkých sedačkách, rozvalila se a měla před sebou nějaké ty papíry s textem k memorování. A více než se to naučit jsem se snažila udržet oči otevřené.
Jenže nyní se tam občas skočím učit matematiku či rýsování, no a to už na sedačce prostě nejde :( Tedy se snažím najít volné místo u stolu, což je občas docela složitý úkol :D Ale když se mi povede, tak před sebe tedy rozložím všechny papíry a při tom sezení myslívám na to, jak krásné bude zase učení jen s pomocí mozku a papírů, naprosto bez potřeby tužky, papírů a pravítek.
A vždy když vystupuji z metra a zamířím do té technické knihovny, zamyslím se, za koho tentokrát vystupuji. Opravdu mi v hlavě zazní, že buď "Jsem tu jako medička!", nebo "Jsem tu jako strojařka!" :D Zní to jako blbost? To nepopírám! Jen, cítíte tu menší rozpolcenost?
Člověk má potřebu škatulkovat nejenom okolí, ale i sebe. A i když se chce cítit výjimečný, též chce znát své místo v davu. Proto si ho vždy před vstupem do "barevné budovy" ujasním :D
Žádné komentáře:
Okomentovat