medička na strojárně: Prokrastinační žvásty

Poslední týden jsem měla relativně dost času a tak jsem si ho náramně užila a teď jsem měla chuť a čas o tom napsat. Sice při zpětné rekapitulaci některých dnů se člověk cítí jako alkoholik, ale v rámci studentských let se to tak brát prostě nemůže😂

Aneb začtěte se do článku tak špatného, že jsem ho nazvala žvásty, abyste nečekali nic velkého, ale jen vyplnili prokrastinační chvilku!
V týdnu jsem dělala menší zkoušku na strojárně a tu jsme pak hezky zapili. Jenže večer jsem ještě měla lístky do divadla. A tak jsem svému doprovodu psala zprávy, aby mě na mé trase tramvají odchytl co nejdříve, a taky mě to psaní udržovalo trochu při smyslech. Prostě větší dávka panáků v krátkém časovém úseku a pouze s trochou brambůrků jakožto jídla za posledních 8 hodin, no muselo to udělat své. Najednou mi přišlo, že v tramvaji mají všichni stejně dobrou náladu jako já. Že se všichni usmívají, a to nejen při pohledu na můj stupidní výraz „všechno je tu božííí“, ale třeba je jim taky fajn.

Po pár zastávkách mě naštěstí odchytl doprovod a já už se mohla uklidnit, že kdyby náhodou došlo na „autopilota“ (tedy stav, kdy sice vypadáte, že vnímáte, ale vy o sobě nemáte nejmenší tušení a později máte v-okno), má se o mě kdo postarat a neskončím třeba pod koly nějakého auta. Naštěstí na tento stav nedošlo a já už jen pomalinku střízlivěla.

V divadle jsem se hned vrhla na kamarádku z gymplu, která tuto hru režírovala a cítila jsem se chvilku hrozně důležitě, že takovou osobu znám. Hra byla o večírku 7-mi chlapů, kteří během hry panákovali a hráli, jak jsou opilí. Mně to pak připadalo o mnoho vtipnější, než kdybych to viděla neposilněná😏

Druhý den měl být už klidnější a pracovitější, dokud se ale nedohodla hospoda. A i když tak zabijete večer, kdy jste třeba mohli napsat aspoň stránku své bakalářky, stejně si zpětně říkáte, že by takových akcí na poslední chvíli mělo být více. 🍻

A v pátek jsem potkala kamaráda, co mi povídal o semináři z psychiatrie, kdy se z něj cítil celkem nešťastně a chtěl se vypovídat. Tak jsme si pak dali ještě panáka Becherovky na uklidněnou 😜 A večer jsem byla na náplavce se spolužákem z gymplu, a tak jsme si tam museli dát pivo, protože co lepšího si dát na náplavce při západu slunce.

No a abych si celý týden ohledně zdraví vykompenzovala, dala jsem si v sobotu běh. Jo ale kdyby jen normální běh. Totiž, před týdnem sdílel jednu fotku můj nový kamarád z univerzity, a to fotku s letošním vzhledem medaile Pražského půlmaratonu. Tak jsem celý týden přemýšlela, zda teda poběžím, ale bohužel jsem na to neměla moc finančních rezerv a lidi nebyli zas tolik nemocní, aby své registrace prodávali 😅 Ale nakonec mi tento kamarád registraci sehnal, bohužel mi to psal dost pozdě večer a já jak jsem byla unavená, tak jsme se moc nedohodli. Začali jsme to pak řešit hlavně ráno. Takže nakonec jsem si registrační číslo přebírala půl hodinu před začátkem půlmaratonu 😨

Běh samotný jsem si velmi užila, pustila jsem si oblíbené písničky, a naprosto vypnula mozek. Jediné, na co jsem myslela, bylo, abych to nepřepískla s tempem a běžela dost „pomalu“ na to, abych těch 21 km i doběhla. Počasí vyšlo krásně a tak se spousty lidí přišlo na běžící davy podívat. A nikdy jsem neodmítla možnost si plácnout s těmito obecnými fanoušky (žádné své konkrétní jsem neměla 😔 ). Čas jsem měla i celkem pěkný a tak jsem mohla mít o to větší radost z té krásné medaile (ano, fakt jsem běžela hlavně kvůli ní 😂 ), a také mě v cíli vyhlížel kamarád, co mi sehnal registraci, protože už dávno doběhl a asi se chtěl přesvědčit, zda do cíle doběhnu, či se spíše doplazím😝

😍😍😍😍😍

Ráda bych napsala, že jsem pak přišla domů a začala dělat na té hromadě úkolů ze strojárny, jenže já si dala jídlo a hned to zalomila. Takže těžko říct, kdy a zda vůbec tenhle semestr dotáhnu do konce...

A v neděli jsem se viděla s již absolventem naší fakulty a tak mi povídal, co všechno mě v nemocnici čeká a nemine. Ale na oslavu našeho setkání jsme bouchli jen stylové Rychlé špunty 😎

Ještě před Velikonocemi jsem se dostala ke čtení knížky. Nebylo to plánované... Jsem si jednou tak jela se sluchátkami v uších tramvají a vedle mě si sednul postarší pán a naznačil mi, že si chce povídat. Sundala jsem si sluchátka a on se mě zeptal, zda podvádím. Na to jsem logicky vykulila oči a že jakože cože? 😯 A on, jestli podvádím se svou barvou vlasů, nebo je to můj přirozený odstín. To jsem se následně zasmála a přiznala, že podvádím a barvím se. Pak mi začal povídat, že takovou barvu vlasů má hrdinka v jeho knížce, a dal mi kartičku s názvem té knížky, že si ji mám přečíst, a pak mu třeba napsat, co si o ní myslím.

Když jsem dojela do Dejvic, došlo mi, že teď mám teoreticky čas na čtení a hned jsem si šla knihu do knihkupectví koupit. Osobní doporučení autorem jsem asi ještě nikdy nedostala a i kdyby jezdil po Praze jen proto, aby rozdával vizitky s knihou, mně byla taková reklama sympatická a nebránila jsem se 😇