Pedi-a-trie

Kdo kdy zažil státní zkoušku z pediatrie, dá mi jistě za pravdu, že to je psycho.

Už jenom těch 7 týdnů dlouhá výuka vám poslední dny přijde jako peklo. Chcete sedět doma na zadku u učení a ne chodit na oddělení po pacientech, kteří jsou většinou již zaláčeni.

Začnu pár slovy o stážích, ty fakt musím pochválit, vždy jsme věděli, kde máme být, vždycky někdo věděl o nás a měl na nás čas, věnoval se. Opravdu všichni se snažili předávat své znalosti a jiná moudra, aby z nás odchoval lepší studenty a budoucí doktory.
Přednášky byly vesměs taky kvalitní. Ale nemohla bych se nezmínit o přístupu jisté známé ikony na naší fakultě. Protože chtít studenty vyhazovat z nepovinné přednášky, říkat nám, že jsme vlastně hrozně hloupí ("jak jste se dostali až do šestého ročníku?!"), no a ještě pak vyžadovat písemnou omluvenku za naší nepřítomnost na jeho poslední (opět opakuji-nepovinné) přednášce. Slovy mé kamarádky "Co bychom asi tak dělali týden před státnicí..." bych naznačila odpověď těm, co by si třeba mysleli, že jsme jeli na výlet do ZOO. Ale nebudu tuto ikonu dál kritizovat, je to člověk zamilovaný do svého oboru, co jen nechápe, že my jsme jen studenti.

Každopádně na státnici jsem se učila asi nejvíc za celé své studium. Poslední týden jsem mimo nemocnici byla jen doma a střídala učení se spánkem a jídlem. Proto jsem měla den před státnicí úplně největší krizi, kterou jsem kdy zažila. Prostě nečekáte, že po měsíci tvrdé práce nemáte nejmenší pocit, že byste něco uměli a koukáte do těch otázek se slovy, že: "tady bych neřekla ani slovo". Nikdy jsem se na zkoušku nevyspala tolik jako na tuto, protože už prostě nemělo cenu to hrotit, 40 tripletů se za noc nedoučíte.

Na státnici jsem šla s pocitem, že ať je to rychle za mnou, stejně si to ještě zopakuji, tak ať mám už aspoň teď chvilku volna.
A pak jsem si vytáhla krásné otázky.... což ale není šťastný happy end, žili šťastně, blabla...

Všichni známe ty historky, že co jsou studenti schopni říct za blbosti u zkoušek a všichni se tomu smějeme, jak si myslíme, že nám se to nikdy nestane.
A mně se to stává celkem pravidelně, že melu takové hovadiny, až se mi hlavou honí, že bych se už dávno vyhodila, jen abych se nemusela poslouchat.
A tady to byl přesně ten případ. Doteď myslím na ty vyřčené hlouposti a vlepila bych si tak tucet facek za to, jak jsem schopná zazdít měsíc bez života během pár vět.

Naštěstí jsem se z toho nějak vybabrala a teď můžu konečně zahodit mozek a říkat si, jak je to super, že ten stres nezažiji znova (považuji jiné státnice za "jiný" stres 😅).

Všem, co vás Pediatrie čeká, přeji mnoho sil a chápavé okolí. Hrábne vám, protože tak to prostě je. Ale zvládnete to! 💋